Článek
Nohavica předstoupil před publikum s obvyklým úsměvem. Neměl potřebu vracet se k diskusím kolem nedávného převzetí Puškinovy ceny v Moskvě, ale precizně promyšlená dramaturgie, v níž převažovaly písničky s intimní výpovědí, mluvila sama o sobě.
Už vstupní Natáh’ jsem sadu nových strun, ale i Já chci poezii, Sako ze sametu, Jiné to nebude, Moje malá válka, retrospektivní Jako jelen, když vodu chce pít, Pro malou Lenku, Jdou po mně jdou, až po Haleluja, jako by Nohavica publiku říkal: Tohle jsem já, berte, nebo nechte být. A publikum ho bez výhrady přijalo.
Koncert měl i perfektně vystavěnou hudební dramaturgii, se smyslem pro kontrast a gradaci, nechyběly evergreeny Těšínské nebe nebo Zatímco se koupeš, hravá čeština včetně „ostravských citoslovcí“, jak Nohavica vtipně překřtil občas účelově používané vulgarismy. Lidovou notou tentokrát šetřil, i když publiku dopřál Ostravu i společné skandování. Ale také Petěrburg, Zítra ráno v pět a vlastní verzi písně ruského písničkáře Semjona Slepakova.
Velkou oporu má ve svých dvou skvělých muzikantských partnerech. Robert Kuśmierski vedle mámivě znějících akordeonových kantilén hrál i na klavír a s chutí si zazpíval, perkusionista Pavel Plánka předvedl škálu bicích nástrojů a ukázal se i jako zdatný vokalista se smyslem pro humor. Ze všech tří je patrná radost ze společného muzicírování, sofistikovaných drobných variací a kontaktu. A cítí se doma v mnoha stylech včetně kvalitně zahraného jazzu.
Nohavicovi, který během koncertu vystřídal klasickou kytaru, baskytaru, heligonku i zobcovou flétničku, to pořád náramně zpívá i hraje. Koncert neměl hluché místo. Publikum by bylo vydrželo i další hodinu, ale on dal jasně najevo, že po třech přídavcích končících společně zazpívanou Kometou zmizí všichni tři ze scény.
Jeho závěrečná věta „Dokud budu tady, budu pro vás hrát“ měla daleko hlubší smysl než jen rozloučení s kolínským publikem.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: