Článek
Výstava Deset let, kterou je možné si prohlédnout do 17. července v táborské Galerii U Radnice, sice mapuje pouze dekádu v jeho tvorbě, ale i ta stojí za to.
Na to, proč Šibík patří k tak výrazným fotografům, musí přijít návštěvník expozice sám, a to až při pečlivé prohlídce děl. Pokud se nechá unést celkovou náladou snímků, jejich drsnou atmosférou a často až krystalickým zlem vyjádřeným velmi naturalistickou formou, unikne mu to podstatné. Důmyslné skládání několika významových plánů vedle sebe a přes sebe. Centrální figura v první linii totiž nemusí být tím hlavním, o co v kompozici jde.
Na jednom snímku šlapou tři severokorejští vojáci kolem kolejí jakoby nic, ale z pravého dolního rohu trčí hlaveň útočné pušky. Odnikud, nikdo ji nedrží, vyjadřuje tichou hrozbu, memento mori.
Podobně vyznívá i fotografie z rabování na Haiti. Přistižený zloděj leží na zemi, člen pořádkových sil mu stojí na krku, ale to nejzajímavější se děje kolem. Stíny okolo stojících lidí vytvářejí zvláštní drobnokresbu. Stíny rukou připomínají pahýly stromů v pohádkovém lese, které delikventa obkličují, a odraz brokovnice dává na srozuměnou, že trest přijde brzy.
Jedna z nejsilnějších Šibíkových fotografií, krvavá viktorka z egyptské revoluce, má také působivou symboliku. Dva vztyčené prsty levé ruky, po kterých teče krev, upoutají pozornost okamžitě. Ovšem ve druhém plánu stojí rozostřená silueta muže, který telefonuje. Kdybychom udělali výřez figury, mohli bychom si myslet, že je to někdo, kdo jde ze supermarketu a volá manželce. Nebo si domlouvá schůzku s milenkou nebo… Jenže v kontextu dění jeho činnost působí až paradoxně.
Na vernisáži Šibík řekl, že správná fotka musí bolet. A to jak jejího autora, který musí být co nejblíže dění, tak diváka. Bolet ho musí srdce a duše, protože autorovy snímky jsou nejen profesionálně udělané, ale mají v sobě výrazný emotivní náboj.