Do kin přichází film Coco Chanel o první dámě světové módy

Zdá se neuvěřitelné, že dáma, která kralovala světové módě ještě v 60. letech minulého století, přišla na svět o další letopočet dříve: Gabrielle Chasnelová se narodila v roce 1883 a její dětství a mládí až neuvěřitelně připomínalo jinou slavnou Francouzku, Edith Piaf. Také ji jsme nedávno viděli jako malou holčičku, která v sirotčinci čeká na tatínka, který je ovšem dalek toho, vytvořit malé dcerce útulný domov.

Jen tam, kde malá a slepá Edith naslouchá zvukům, které ji budou v budoucím životě inspirovat, tam Gabrielle velkýma očima vstřebává strohý úbor jeptišek, který se po svém otiskl zase do jejích tvůrčích nápadů...

Obě se později protloukaly pařížskými bary a šantány, obě získaly krátkou přezdívku (Piaf, Coco) a obě v nejnovějším filmovém ztvárnění hrají dvě nádherné talentované herečky. Edith Marion Cotillardová, které tato role otevřela dveře do Hollywoodu, Coco Audrey Tatouová, která díky Chanelu přestala být věčnou Amélií z Montmartru.

Audrey je Coco fyzicky ohromně podobná, a protože i skvěle hraje, je především její zásluhou, že Coco Chanel je příjemný, místy i dost zábavný film. Zejména tehdy, když se ještě mladičká dívka seznámí s bohatým hrabětem (výborný Benoît Poelvoorde), nechá se od něho vydržovat a zakouší vedle něj pohodlí života v luxusu a dostatku: poprvé se koupe ve vaně, poprvé sedí na koni...

Zároveň právě v té době přichází ke slovu její talent, neboť si po svém a takříkajíc z ničeho tvoří róby, které jí k přijetí do společnosti chybějí – hrabě ji schovává, protože po ní sice touží, ale zároveň se za ni stydí.

Z potřeby a omezených možností tedy vyrostly pozdější typicky chanelovské prvky, a v nich především jednoduchost. Coco začala ženy „rozbalovat“ – odebrala peří z klobouků, zlikvidovala šněrovačky a množství spodniček, zdobené živůtky a nabírané šaty nahradila pánskými košilemi a úzkými sukněmi...

Je samozřejmě právem každého vybrat si do biografického díla tu část života konkrétní osobnosti, která ho zajímá nejvíce. Přesto je podle mého názoru velká škoda, že se scénář soustředil jen na dobu „před Chanelem“ a v ní spíš na citový a sexuální život mladé Coco.

Jsme s ní zkrátka víc v posteli (ovšem ve velmi cudných záběrech) než na módních přehlídkách. A i když je román její osudové lásky opět skoro neskutečně podobný konci osudové lásky Edith Piaf, možná by bylo zábavnější vidět, co provázelo vznik slavného parfému nebo jak to bylo s jejím poválečným životem, který trávila ve Švýcarsku: do Paříže se vrátila až v polovině padesátých let a stejně ji Francouzi pro podezření z kolaborace (měla románek s jedním z nacistických pohlavárů) nepřijali, o její slávu se postarala Amerika.

Coco Chanel je tedy film, u kterého se diváci mohou bavit vzestupem jedné chudé dívky, obdivovat krásu, podobnost s „předlohou“ i opravdu výjimečný talent Audrey Tatouové v titulní roli, ale do světa haute couture se s ním nedostanou.