Divadlo v Dlouhé charakterizuje lidskost i tvůrčí odvaha, říká nastupující šéf

Přestože patří mezi větší pražská kamenná, souborová, repertoárová divadla, je v něm pořád cítit, že při jeho vzniku se daly dohromady dvě party divadelníků z menších studiových scén, a to z někdejšího divadla Labyrint a z Dejvického divadla.

Vnímám Divadlo v Dlouhé jako divadlo propojující různé světy. Setkává se zde svět činoherní scény s duchem studiového a experimentálního divadla, svět divadla pro dospělé se světem dětského divadla, je zde taky tradice hudebního divadla a stopa loutkového divadla, kterou rekonstruujeme třeba v inscenaci Golem.

Dalo by se s nadsázkou říct, že v Divadle v Dlouhé se setkává spousta divadel. Pro nás je v našich vizích zejména platformou pro živý dialog mimo různé hranice vkusových nebo názorových bublin.

V Dlouhé cítím to, co jsem měl velmi rád i na HaDivadle, odkud přicházím, tedy komunitní energii a vzájemné fandění si. Jasně, nic není černobílé a všude nastávají komplikované situace, ale myslím si, že důraz na lidskost a otevřený dialog uvnitř divadla ovlivňuje i to, co pak vyzařuje z jeviště.

Neoddiskutovatelným rodinným stříbrem divadla je inscenace Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka, kterou režíroval Jan Borna, jeden ze zakladatelů divadla. Premiéru měla v roce 2000, dnes je to kultovní inscenace a pozorujeme u něj dojemný fenomén, kdy kdysi dětští diváci přivádějí na toto představení svoje děti a zažívají u toho sdílení svého vlastního dětství se svými potomky. To jsou důležité zážitky!

Vedle hravého odkazu Jana Borny jsou pro identitu třiceti let existence Divadla v Dlouhé samozřejmě důležité i režie Hany Burešové, druhé tvůrkyně, která divadlo formovala jako umělecká šéfka, třeba Polední úděl Paula Claudela, Obrazy z Francouzské revoluce nebo Crommelynckův Velkolepý paroháč jsou inscenace, u kterých vnímám, že se v divadle o nich pořád ještě mluví a tvoří důležitou interní mytologii, kterou má každé divadlo.

Důležitá je také tradice hostování výrazných tvůrčích osobností, za všechny bych rád zmínil Ibsenova Eyolfka od Jana Nebeského nebo J. A. Pitínského a jeho adaptaci jednoho z nejzásadnějších románů, které byly kdy napsány, Kouzelného vrchu.

A než mi dojde dech ve výčtu, tak bych rád věřil, že podstatná je i naše inscenace Cesta dlouhým dnem do noci, která předznamenává možnou budoucnost divadla a na které můžete vidět nesmírnou stylovou plasticitu herectví Jana Vondráčka, který zvládá vše od komických poloh až po výsostné psychologicko - realistické herectví.

V naší společnosti existuje velká řada bolavých diskontinuit, a proto mi připadá důležité snažit se vytvářet chytré prolnutí mezi novým, reformním, progresivním a tím, co navazuje na některé tradice a něco rozvíjí. Představuji si divadlo jako ekosystém, do kterého je velmi důležité zasahovat citlivě, organicky. Vnímat, co v něm roste a kvete, a to podporovat.

Ale nemyslím to jako rezignaci na vlastní jazyk, na moje osobní pojímání divadla, naopak. Myslím si, že lze tvůrčím způsobem navázat na některé rysy Divadla v Dlouhé a neztratit přitom sebe. Dlouhou čeká nesporně velká změna a je jasné, že jako každá velká změna nesedne každému. Deset let jsem působil v HaDivadle, které má podtitul „scéna progresivní dramaturgie“.

Odcházející umělecké vedení v Dlouhé mohlo oslovit mnohem „bezpečnější“ režiséry, umělecké šéfy z divadel analogické velikosti, kteří mají už svoje recepty, jak oslovit hodně diváků. Ale velmi jsem ocenil odvahu, že oslovili a nakonec i vybrali někoho, kdo přichází do Dlouhé cosi ohledávat.

Já doufám, že ano. Věřím, že nastává čím dál tím větší hlad po smysluplnějším a kvalitnějším zážitku. Cítím, že začínáme být unaveni tím, jak nás všude bombarduje pouze povrch a efekt.

Současný svět před nás klade tolik výzev, že potřebujeme začít zakoušet místa, kde si navzájem můžeme pomoci rozplétat složité otázky dneška.

Pokud se kultura kdy nacházela v nějakém stavu rozkvětu, tak se v ní dělo právě to, že lidé z experimentálnějších studiových scén přicházeli do zavedenějších institucí. Vnímám, že nás čeká veliké a napínavé dobrodružství.

Tvoříme společnost, která je dnes hodně rozdělená různými bariérami. Myslím si, že spousta z nich má svůj význam a smysl, ale některé nás ochromují a zbavují možnosti jednat v klíčových chvílích jako společnost. Často se mluví o rozdělené společnosti, o polarizaci, kulturních válkách a nechci tento pohyb zahlazovat umělou „pohodindou“.

Rozdělení má i svou důležitost, abychom si vyjasnili některé hodnoty a vůbec naše směřování. Ale je nesmírně důležité mít i nástroje sloužící k regeneraci po tomto náročném procesu dělení. A v tom vnímám obrovsky důležitou roli kultury, kterou často v české společnosti přehlížíme.

Kultura není pouze místem zábavy, časem, který nás příjemněji dovede od jedné pracovní směny ke druhé. Je to prostor jiného náhledu a hlavně nadhledu. Je to magické pole, ve kterém můžeme vystupovat ze sebe, dívat se na svoje já z nového úhlu, je to místo potenciální transformace, kterou si třeba v tu chvíli ani nemusíme uvědomovat, ale stejně v nás pracuje.

V divadle můžeme jinak a nově zažívat dialog a třeba i spor. Protože ho zažíváme v poli hry, hraní si. Paradoxně v nejvíc komplikovaných situacích je klíčová imaginace, kreativita a taky humor.

To si nemyslím. Je spousta lidí ve starší generaci, kteří uvažují velmi progresivně, a také je spousta mladých lidí, kteří mě občas překvapí, jak moc jsou konzervativní. Myslím si, že agresivita současného rozdělení ve společnosti je dána zejména tím, že se z informací stal nástroj hybridních válek a také to, jak moc se cítíme zmateni a vykořeněni.

Potřebujeme pak o to silněji předstírat jednoznačnost a rozhodnost. Být schopni váhat, přiznat si, že jsme se v něčem mýlili, omluvit se, to je skutečná síla.

A právě kultura a její „měkkost“ je v mých očích důležitou protiváhou této zaťatosti a tvrdosti. Jako bychom se před záchvatem hněvu zhluboka nadechli a zavnímali zvuky kolem nás. Tady a teď místo abstraktních a pseudoracionálních pravd a neochvějných názorů. První svět tvoříme společně, v tom druhém jsme sami.

Myslím si, že divadlo může být opravdu nejzásadnějším druhem umění ve 21. století. Protože se děje ve fyzickém prostoru, v živé interakci lidí. Zatím to není tak viditelné, ale budeme schopní i nadále kvůli takovému zážitku vyjít ze svého komfortu, potkat se s lidmi, které neznáme, tvořit s nimi dočasné společenství?

Mám dojem, že tento druh propojování se v živém prostoru, vnímání myšlenek, pocitů v kolektivním zážitku bude čím dál tím unikátnější, ale důležitější a měli bychom o něj společně pečovat.

On-line prostor, stejně jako AI, nabízí množství nástrojů, které nám mohou pomoci, ale také nám hrozí odosobnění, ztráta lidskosti, pokud by se z nich stala jediná forma přístupu ke světu. Právě divadlo ve své nepravidelnosti, nepředvídatelnosti bude vedle strojové pravidelnosti důležitým prvkem vyvažování našich životů.

Rád bych, aby v nové Dlouhé nebyly tyto principy vnímané jako rozpor. Vždyť poznávání, odkrývání nečekaných perspektiv musí být i zábava, jinak se na jevišti děje něco špatně. Jako tvůrce mě čím dál víc zajímá, jakým způsobem nacházet významná témata týkající se současného světa ve věcech, které na první pohled působí jako všední.

Myslím si, že politické nebo i jinak vrstevnaté je úplně všechno - i zdánlivě obyčejná rodinná snídaně a to, jaké máme na stole produkty, kdo nalévá džus, jak kdo reaguje na někoho z rodiny, kdo nejí maso a jak ten, kdo nejí maso, reaguje na ty, co ho jedí, jak si kdo všímá nutriční hodnoty jídla a proč…

Hledat vnitřní rozpory a témata ve věcech, které na první pohled vypadají nevinně nebo zdánlivě všedně, to je to pravé myšlenkové dobrodružství. Baví mě zpřístupňovat myšlení o současném světě lidem, kteří by sami sebe ani náhodou nenazvali milovníky politického divadla.

Je úplně v pořádku, když se někteří lidé přijdou do divadla bavit. Mě zajímá, jak se dá dělat divadlo, které je zábavné, ale které má různé i hlubší vrstvy a každý divák si tak může sám rozhodnout, jak hluboce chce do čeho proniknout.

V příští sezoně bude u nás Anna Klimešová adaptovat knihu Jak vidět neviditelné. Je to o práci s imaginací a rozhodli jsme se k tomu zřídit dětskou dramaturgickou radu. Děti budou moci spolutvořit inscenaci a budou se podílet na scénáři, scénografii… Je to naše první vlaštovka, jak by mezigenerační dialog ne jako fráze, ale jako metoda naší práce měl vypadat.

V Dlouhé jsme se rozhodli naši mezigeneračnost posílit tím, že pomyslnými majáky sezon budou pořekadla a přísloví. Prvním je Kdo se bojí, nesmí do lesa. Vyjadřujeme tím křehkost i obavy z celého začátku, zároveň to odráží i situaci ve světě, kdy nikdo z nás nemá návod na to, jak co nejlépe projít krizemi, válkami, polarizacemi společnosti a nečekaným vzestupem technologií.

Je před námi spoustu fenoménů, které vnímám jako pověstný les v pořekadle. Sezona je tematicky zakotvena v tom, že všechny inscenace pracují s neznámem a se vztahem k neznámu.

První naše premiéra Zlaté město je koláží ze dvou textů jednoho z nejdůležitějších tvůrců meziválečné německy psané literatury dramatika Ödöna von Horvátha. Propojujeme v ní hry Povídky z vídeňského lesa a Víra, naděje a láska. V naší úpravě jsou to dva příběhy o ženách, které se nešťastně zamilují ve fiktivním budoucím světě, v němž se ale na budoucnost rezignovalo a společnost se snaží zrekonstruovat jakýsi maglajz svých představ o starých zlatých časech.

Ženy jsou v tomto světě redukovány na doplněk silných mužů. Feminita a maskulinita jsou vnímány velmi úzkoprsým způsobem. Snažili jsme se postihnout svět takové macho soft totality, ke které dnes mnohé demokracie směřují. Orbán na to má termín - iliberální demokracie.

Druhá premiéra je komorní autorská inscenace režisérky Elišky Balog Ona je živá, která se zabývá ukončováním partnerských vztahů. Hotelový pokoj, kde se autorský příběh odehrává, je symbolem jakéhosi prostoru mezi, provizorním domovem.

Třetí inscenace bude dramatizací novely Vegetariánka jihokorejské nobelistky Han Kang, thrilleru a básně dohromady, která pojednává o neznámu ve vztazích k blízkým, ale také k sobě samému. Rád bych dodal, že považuju tento román za jednou z nejzásadnějších knih vypovídajících o naší současnosti. Čtvrtou premiérou je zmíněný titul Jak vidět neviditelné.

Myslím, že spojujícím elementem našeho budoucího publika napříč generacemi by měla být zvědavost, hravost a touha nechat se divadlem překvapovat.