RECENZE: Vršovické divadlo Mana startuje sezonu šíleným Švejkem se skvělým Antonínem Holubem

Etablovaný divadelní režisér Dodo Gombár už pro vršovickou scénu připravil poměrně svižnou adaptaci Čapkova Krakatitu. Nyní se pouští do polemiky s Haškem a vytváří hru, jež může působit jako mišmaš všeho a zároveň nastavuje zrcadlo české společnosti.

V inscenaci si téměř každý divák najde pasáž, která ho zaujme. Koneckonců, už její samotný začátek, jímž je rapové vystoupení herecké čtveřice, je sám o sobě zážitek. Povedená je i práce s kulisami, přičemž tou nejlepší je obrovský panák Švejka, s kterým herci tropí nejrůznější šílenosti.

Gombár vypravuje příběh notoricky známých knih a filmů po svém, nechybí ale tradiční postavy, kromě Švejka třeba paní Müllerová či tajný policejní detektiv Bretschneider. Všechny tyto oblíbence ale Gombár líčí trochu jinak, než jak si je divák běžně vybavuje, což může působit trochu kontroverzně, nicméně právě o boření zažitých švejkovských stereotypů hra je.

Čtveřice herců se střídá v rolích, Švejka mnohdy ztvárňují i ženy a obzvláště Denisa Pfauserová si častokrát stěžuje, že knihy Jaroslava Haška obsahují minimum hlavních ženských postav. Ono vystupování z role a tzv. boření čtvrté stěny se nicméně po čase omrzí a začne být spíše rušivým elementem inscenace.

Škodí jí také rozdělení na dvě dějství. Ve srovnání s již zmíněným Krakatitem, jenž šlape zhruba devadesát minut a svižně vypráví známý příběh, je Švejk místy rozvláčný a slušelo by mu to více bez pauzy.

Hereckému ansámblu, který doplňuje bubenice Lenka Tietzová, nejde nic vytknout, hlavní hvězdou je ale bezpochyby Antonín Holub, jenž tak znovu potvrdil svou pozici vycházející star (nejen) divadla.

Nový Švejk rozhodně stojí za zhlédnutí a i pravověrného „švejkologa“ může lecčím překvapit. Jen kdyby bylo méně přestávek a „boření čtvrté stěny“…