Článek
Není pochyb o tom, že za to může i na tuzemské poměry stále ještě neobvyklá kosmopolitnost osmdesátičlenného souboru, který tvoří téměř dvě desítky národností. Od začátku sezony 2017/2018 stojí v jeho čele Filip Barankiewicz. Za tu dobu přivedl na scénu Národního divadla díla předních současných choreografů; některé jejich práce byly v Praze uvedeny ve světové premiéře. Patří k nim i dvě části představení Avant-Garde.
Uvádí ho kreace 4 Seasons polského tvůrce Roberta Bondary. Inspirací mu již před lety byla přepracovaná verze Vivaldiho Čtvera ročních dob Maxe Richtera. To, co léta nosil v hlavě, podle svých slov vtělil do pětačtyřicetiminutové choreografie v době, kdy dostal nabídku z Národního divadla.
Výsledkem je silně lyrická úvaha nad cykličností světa, ve které je zakomponovaný i jeho nevyhnutelný konec. Křehkost sdělení kromě tanečních výkonů a působivé hudby doplňuje i scéna a angažmá emeritní sólistky baletu ND Terezy Podařilové, která se spolu s Jiřím Kodymem na vzniku představení podílela jako baletní mistryně.
Na scéně se v dlouhých šatech ostře kontrastujících s trikoty tanečníků objevuje záhy, vynořuje se na scéně zahalené kouřem jako archetypální postava. Scénu prostou dekorací tvoří jen zadní stěna modelovaná prostupnými pruhy textilu či papíru, z níž se všichni a všechno vynořuje.
Kostýmy i scéna jsou částečně z papíru, ten evokuje nepopsaný list, kterým člověk je, když přichází na svět, i pomačkání věkem, které se mu za život vepíše do tváře i duše. Poskládaní z papíru jsou proto i ptáci, kteří v úvodu představení zavěšeni na nitkách vzlétají vzhůru jako symbol začátku.
Tanečníci mají světlé trikoty, je jaro, možná životní, možná přírodní. Světelný design, který spíše kreslí než svítí, dává vyniknout jejich přesným pohybům, a celá scénografie slouží jen tanci a jeho poselství. A když se životní cyklus uzavírá, ptáci, kteří se zase nenápadně snášejí dolů na pódium, vzplanou a rychle shoří. Ale ne všichni. Někteří zůstávají a rozletí se zase do světa.
Také druhá část večera, choreografie Jiřího Kyliána s názvem 27’52”, je zamyšlením nad časem a jeho relativitou. Inscenace měla premiéru v roce 2002 v Nizozemském tanečním divadle, o pět let později ji v provedení tohoto souboru mohlo vidět české publikum v Národním divadle.
Autorem hudby je Dirk Haubrich, který se inspiroval motivy ze Symfonie č. 10 Gustava Mahlera. Kylián si ji samozřejmě vybral s ohledem na to, co chtěl svou taneční meditací vyjádřit. Mahler komponoval symfonii ve chvíli, kdy umíral, a dílo tak zůstalo nedokončené. Téma vědomí blížícího se konce je proto do baletu vepsáno již prostřednictvím této předlohy.