RECENZE: Loutna česká – podívaná víc pro oko než pro duši

Inscenátoři zvolili dílo jindřichohradeckého barokního skladatele a básníka Adama Václava Michny z Otradovic Loutna česká.

Představuje třináct duchovních písní propojených tématem symbolického sňatku nevěsty a ženicha, tedy lidské duše s bohem a církví. Pilař je předvedl jako velkolepou podívanou v prostorách jindřichohradeckého minoritského kláštera.

Představení začíná jako shromáždění svatebčanů, kde diváci s aktéry vytvoří jeden celek, který se pak svorně pohybuje po prostorách kláštera. A to nejen v lodi kostela svatého Jana Křtitele, ale i po klášterních chodbách a zákoutích, kde se odehrávají jednotlivé části.

Pilař je umělcem s velkou vizuální fantazií, který umí diváky zahrnout množstvím nečekaných výjevů. K nejpůsobivějším patří baletně rozžitá a nasvícená rajská zahrada, svatba i finále s výjevem pošetilých panen, ale téměř za každým rohem čeká na diváky překvapení.

Orchestrální i pěvecké party Loutny české jsou upraveny pro potřeby ansámblu Jihočeského divadla, sólisty i komorně obsazený sbor.

Diváci mají zážitek i z bezprostřední blízkosti hudebníků, i zpěváků. Markéta Klaudová (Nevěsta), Jakub Hliněnský (Ženich), Eliška Zajícová (Anjel), Marek Žihla (Kaplan) i Jaromír Nosek (Tajemný host) podávají kvalitní pěvecké výkony, v nichž jde víc o autentické setkání než o věrnost barokní interpretaci.

Velkým mankem inscenace ale je, že textu písní není téměř vůbec rozumět. Jenže bez znalosti textů zůstává jen u vizuálně působivých obrazů, z nichž se vytrácí příběh i duchovní smysl.

Dvouhodinové představení tak zaujme diváky především netradičním spojením melodické hudby s prostorem minoritského kláštera a výtvarnou stránkou, jež je opravdu krásná.