Článek
Jeho Maur se neodlišuje barvou pleti. To už spíš módně vystajlovaní Benátčané, jimž slouží, jsou bělejší, než bývá zvykem. A Othello v uváleném vojenském plášti s metály a tetováním na krku mezi nimi trčí jako nepatřičný prvek. Sice ho potřebují, ale mezi sebe ho nepustí.

Miklušův Othello je přímočarý a důvěřivý poctivec, zemitý chlap, který před myšlením dává přednost ráně. Pro Jaga je snadnou kořistí. Protože, jak říká Jago, v tomto světě je výhodnější být chytrý než poctivý.
Miklušův Othello staví na prudkém vývoji postavy. Na počátku je ztělesněním zdrženlivé věcnosti, s níž vypráví, jak získal Desdemoninu lásku. Do žárlivosti se vzápětí propadne jako do těžké nemoci, jež rozežere jeho smysly a zbaví ho soudnosti.
Vedle jeho těžkopádné poctivosti je bíle napomádovaný Jago Jana Ciny (alternuje Vojtěch Vodochodský) lehce roztančený intrikán, který saje sílu a požitek z ovládání druhých. Své umění manipulace předvádí divákům až s okázalou otevřeností, humorem i jistým půvabem.
Režisér Holiček slibně rozehraje monstrózní Jagovu intriku vůči Othellovi, ve druhé polovině ale inscenace ztrácí dech neúměrně dlouhými akcemi, jakou představuje i škrcení Desdemony Othellem, kdy ji rozlícený manžel vláčí po celé scéně v naturalistickém gestu.
Poté ale režisér změní poetiku a závěr odehraje v řadě statických symbolických gest. Ta však jen odvádějí pozornost od stěžejní dvojice Jaga a Othella akcentem na postavu Desdemonina otce Brabantia (Jan Hájek), který se vrací na scénu jako mstící se komtur z Dona Giovanniho s gestem odplaty vůči jím nenáviděnému Othellovi.
Toto neshakespearovské vyústění ale ke škodě věci rozmělňuje aktuálně nastolené téma síly intriky, pomluvy a nebezpečnosti populistické rétoriky všech dávných i novodobých Jagů.
William Shakespeare: Othello |
---|
Překlad Martin Hilský, režie Braňo Holiček, scéna Nikola Tempír, kostýmy Anna Forstová. Premiéra 25. června v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu |
Hodnocení: 75 % |