RECENZE: Jan Sladký Kozina se vrátil do Plzně

A byl to okázalý návrat s Domažlickou dudáckou muzikou vyhrávající před Velkým divadlem, chodskými koláči rozdávanými hosteskami v krojích i postavami z opery, s nimiž se diváci mohli potkat před začátkem v prostorách divadla.

Režisér i scénograf inscenace Martin Otava v rozhovoru v programu uvádí zajímavou myšlenku o nečernobílém vidění příběhu, v němž proti sobě stojí majitel panství Maxmilián Laminger z Albenreuthu zvaný Lomikar a Chodové hájící svá práva a svobody, které ale již po Bílé hoře pozbyly platnosti i smyslu.

Otavova koncepce je tak pokusem překonat tradiční ideologický výklad oslavující lidový boj za svobodu akcentem na střet obou pravd, tedy jak té Lomikarovy, tak i chodské.

Problém ale vězí v tom, že opera sama toto vidění prakticky neumožňuje. Libreto Karla Šípka v duchu Jiráskova románu jasně straní vzbouřeným Chodům, do příběhu vnáší navíc jen Kozinovy pochybnosti, zda se péčí o rodinu nezpronevěřil odkazu svých předků, což je ale odbočující, byť i pro postavu zlidšťující motiv.

Šípkův text je bohužel silně jazykově šroubovaný. Kovařovicova vesměs lyrická hudba oplývá sice řadou krásných melodických míst i sborových scén, ale je silně závislá na Bedřichu Smetanovi, folklóru i dalších vlivech, ovšem bez Smetanova vytříbeného smyslu pro hudební drama a originalitu.

Otavova inscenace usiluje o současnější vyznění především minimalistickou a náznakovou scénou, tato snaha se ale střetává s folklórními a historickými kostýmy i hromadnými scénami srážejícími operu zpět k patosu předlohy.

Výsledek tak přesto vyznívá jako tradiční oslava rebelujících Chodů. Ostatně i postavu Lomikara inscenace už výtvarnou stylizací odsuzuje k tradiční roli padoucha. Ale trvá otázka, zda opera Otavovu koncepci dvou proti sobě postavených pravd vůbec unese.

Diváci o zážitek přesto nepřijdou. Nabídnou jim ho jak výkony plzeňského orchestru pod vedením Jiřího Štrunce, tak i sólistů. Na premiéře ztvárnil Jana Sladkého Kozinu pěvecky spolehlivě a s hereckým prožitkem Richard Samek, Lomikara naplnil Pavel Klečka patřičnou zpupností a v závěru i strachem ze smrti, z ženských postav vytvořila jímavou Hančí Ivana Veberová a tragickou postavu Kozinovy matky Ivana Šaková.

Živou figuru ztělesnil v roli dudáka Jiskry Jan Kukal. Ale i pěvci v menších rolích odvedli dobrou práci, a v neposlední řadě to platí o posíleném sboru. Vnést do Kovařovicovy opery nový aktuální výklad se sice nepodařilo, ale i tak si publikum nejspíš pohnutou chodskou historii užije.

A stojí za ocenění, že plzeňská opera uvedením Psohlavců připomněla osobnost Karla Kovařovice a vrátila do Plzně výrazně regionální téma.