RECENZE: Já s nimi vážně spát nechtěla

Režie původně španělského dokudramatu se ujala Adéla Stodolová (Forman, Marta, Werich, Milan, 1000 tváří Adiny…). Volbou námětu opět vsadila na jednotlivce, který je v tomto případě jen pouhým číslem statistik. Těch kriminálních. Anebo ne?

Celé jméno oběti se divák nedozví, veřejnosti zůstává známá jako Ona. Stejně tak nezná celá jména pachatelů. V kauze nazvané La Manada ani na divadle nejsou až tak „podstatná“. Důležité jsou jiné věci.

Patří k nim odvaha ohlásit nepřijatelné chování druhých k vám na policii. Ale také otázky typu: Kde přesně leží hranice (ne)souhlasu se sexuálním stykem? Jak se vlastně určí, co je při něm (ne)normální? Můžou si pachatelé myslet, že oběť se souloží souhlasí, když mlčí? A musí se napadený bránit, aby agresor pochopil, že se dopouští na druhém/druhých násilí? Mohlo se jí to líbit, jak tvrdili? A proč se jí nikdo nezeptal, zda si to „užívá“? Proč si to celé nahrávali na mobilní telefon?

Stodolová kupí jeden sugestivní dotaz za druhým. Padají na scéně, která je vizuálně jednoduchá. Šest herců si během inscenace vystačí s několikerým převlečením kostýmů, několika židlemi a lavičkou, kde celý příběh – jak se všichni shodují – začal. Fyzické kulisy doplňují ty vizuální.

Vše se totiž odvíjí ve dni, kdy Pamplona slaví, jejími ulicemi běhají býci. Důležitou součástí představení je tak tanec, pohyb, jež hravě budují atmosféru noci, která skončila podle mužů skvělou „šu…“, nicméně napadená se s jejími následky stále vypořádává.

Karolína Lea Nováková Onu ztvárnila skvěle. Jako divák jí zkrátka uvěříte, co vypráví. Ať je to touha bavit se, vždyť je jí osmnáct, studuje, svět jí leží u nohou, až po věty, v nichž upřímně přiznává, že vůbec neuvažovala o tom, že by se jí s pěticí mužů mohlo cokoli stát. „Ani jsem neznala jejich jména,“ zmíní mimo jiné před soudem.

Malým prostorem Archy+ zní verze večera jednoho z účastněných po druhém. Komu budete/chcete věřit? Je možná verze, že by čerstvě plnoletá dívka souhlasila se sexem s pěti neznámými tak, jak chtěli (včetně drsnějších praktik, kdesi v přízemí neznámého domu…), anebo ne?

Ke „stravitelnosti“ inscenace slouží vystavěná choreografie. Nejzávažnější momenty jsou ztvárněny metaforami, náznakem, pohybem.

A jaký nakonec padl rozsudek? Pro neznalé případu, pro ty, co chtějí inscenaci vidět – a doporučuju ji pro mámy s dospívajícími dětmi – napovím, že v českém kontextu jde o poměrně přísné tresty. Ovšem ve Španělsku se po jejich vynesení měnily zákony, protože veřejnost se v ulicích dožadovala daleko přísnějšího postihu pachatelů.

V tomto kontextu nezbývá než souhlasit s kurátorem programu Archy+ Štěpánem Kubištou, že - i kvůli tomuhle - je nutné téma sexuálního násilí v Česku znovu a znovu otevírat. Jinak budou stále za podobné zločiny (včetně těch na dětech) padat podmínky.