RECENZE: Don Giovanni zahnaný do úzkých

Po hudební stránce je olomoucký Don Giovanni dílem zkušeného dirigenta Petra Šumníka. Orchestr pod jeho rukama hrál na páteční premiéře čistě, bez chyb, v přesně zvolených tempech a s pěknými dynamickými i výrazovými detaily.

Barytonista Daniel Kfelíř má pro Giovanniho krásný, technicky zvládnutý a barevný hlas, živý herecký projev i mužný zjev, což vše v postavě zúročil. Skvělým partnerem mu byl v roli sluhy Leporella, či spíše parťáka jeho svůdnických eskapád, basista Miloš Horák. Role Komtura se na premiéře výborně zhostil Jiří Přibyl, Dona Ottavia spolehlivě zazpíval i zahrál Raman Hasymau.

Totéž lze říci i o trojici ženských představitelek hlavních rolí: Barboře Perné zněla, zejména ve výškách, Donna Anna sice až zbytečně ostře, a Radoslava Müller v Donně Elvíře mírně zápolila s intonací, ale obě zaujaly výborně odlišenými postavami. A Anna Moriová obohatila Zerlinu temnější barvou hlasu, než bývá v této roli zvykem.

Režisér Vladimír John s dramaturgem Danielem Jägerem se pokusili na legendárního svůdníka pohlédnout novýma očima. Celý příběh koncentrovali do jedné jediné noci a umístili ho do spoře osvětlené místnosti připomínající chrám. Více než na Giovanniho se zaměřili na výklad postav kolem něho. To by samo o sobě mohlo být zajímavé, kdyby se tak příběh nerozdrobil do spousty detailů, jež dění spíše zatemňují a kladou otázky.

Jak je třeba možné, že úctyhodný Komtur a otec Donny Anny je zároveň katolickým knězem v rudém kardinálském obleku? A proč Donna Anna na začátku vychází až příliš ochotně vstříc milostným hrátkám Dona Giovanniho, aby se poté tradičně stavěla do role svedené oběti? Stejným způsobem se chová i zde značně emancipovaná a zkušená Zerlina. Podobných nejasností a protimluvů, s nimiž se ale ve výkladu výrazně nepracuje, je v inscenaci více.

Samotný Don Giovanni zde vychází jako postava čím dál víc zahnaná do úzkých a ztrácející půdu pod nohama. Ale i to je spíš spekulace než jasně formulované téma. Navíc v hereckých kreacích zůstalo vedle živě rozehrávaných scén i dost tradičních operáckých manýr a pouhého postávání na scéně.

Vladimír John je představitelem nastupující režisérské generace. Tím spíš jeho práce budí očekávání. Po zhlédnutí jeho nedávné ostravské inscenace Rossiniho Mojžíše a faraóna a olomouckého Dona Giovanniho mám zatím pocit spíš velkých ambicí a touhy překvapit než zřetelné deklarace tématu inscenace. Nicméně, z ohlasu premiéry lze usoudit, že pro olomoucké publikum bude i tak nový Don Giovanni atraktivním, po hudební stránce dobře zvládnutým titulem, který má kromě domácích pěveckých hvězd ještě bonus v alternujícím mladém obsazení.