RECENZE: Čertova stěna plná legrace

Eliška Krásnohorská nabídla v případě Čertovy stěny Smetanovi libreto na komediální operu. Skladatele však zaujal příběh pozdního vztahu Voka z Rožmberka natolik, že vytvořil silný niterný obraz lásky přemáhající všechna protivenství.

Šéf brněnské opery, režisér Jiří Heřman, ale překvapivě dal za pravdu libretistce a svou inscenaci naplnil legrací od začátku do konce.

Čertovu stěnu zasadil do výtvarně krásných kulis kláštera ve Vyšším Brodě, kde si mnichové čtou příběh o založení jejich sídla z právě nalezené kroniky. Ale kromě toho se v klášteře vesele skotačí, čehož se účastní i dcera hradního Michálka Katuška, dívka od rány, která provozuje sexuální hrátky s rytířem Jarkem v zahradním kolečku a k mnichům je také poměrně přátelská.

Rarach a jeho ďábelská družina jsou bůhvíproč stylizováni do kostlivců, což je ale obecně vžitý atribut smrti, nikoli pekla. Pan Vok přijíždí na svůj hrad zaseknutý v rachotícím brnění a hradní Michálek roztomile odstrkuje všechny svým notně vycpaným břichem. A do toho mrskají ocásky nesčetní kapři.

Celé je to velmi veselé, až na to, že Smetanova hudba mířící svým výrazem z pozdního romantismu již do dvacátého století vypráví poněkud jiný, jímavější příběh, koncentrovaný k postavě Voka, který je tu ovšem téměř okrajovou postavou.

Razantní režijní koncepci odpovídá i temperamentní a tempově občas přepálené hudební pojetí Roberta Kružíka, což se na premiéře projevilo občasnými rytmickými kolizemi orchestru se sborem, přestože obě tělesa jsou na vysoké úrovni a v Brně standardně podávají vynikající výkony.

Barytonista Roman Hoza působí v roli zakladatele vyšebrodského kláštera a nejvyššího maršálka Českého království až příliš mladě a nesebevědomě, ale po hlasové stránce byl na premiéře jeho Vok z Rožmberka přesvědčivý, včetně citlivě přednesené árie o lásce. Pěvecky inscenaci dominoval Jan Šťáva jako Rarach, a to i přes neustálé poletování postavy nad jevištěm.

Živou a dobře zazpívanou postavu vytvořil z poustevníka Beneše David Szendiuch. Účelná zaměnitelnost obou postav, jež je jedním z nosných prvků příběhu, ovšem padla za oběť režijní koncepci.

Z ženských postav odvedla příjemný výkon v roli Hedviky Kateřina Kněžíková, mladistvou energií obdařila Katušku Lenka Máčiková, jež dobře ladila se stejně mladým Jarkem Daniela Matouška. V Brně mají pro stěžejní role dvojí kvalitní obsazení, takže stojí za to zhlédnout obě verze.

Pokud má Čertova stěna plnit roli rozverné zábavy, jež chce ke Smetanovi přitáhnout mladou generaci, pak nejspíš naplní svůj účel a svou až třeskutou komikou méně náročné diváky pobaví. Je jen otázkou, zda je primární zábavnost v případě této opery tou správnou cestou.