RECENZE: Bieitova Pastorkyňa je plná sexu a násilí

Jeho čtení je velmi drsné. Všichni tu holdují alkoholu. Dokonce i Jenůfa ve chvíli, kdy se dozvídá o smrti svého dítěte, si přihýbá kořalky. Všechny ovládá sex, všichni souloží se všemi nebo se o to alespoň snaží.

Stárek je místní chlípník. Kostelnička se před Števou svlékne do kombiné a jeho ruku si chtivě vloží do klína.

Rychtář zmizí s Pastuchyňou na svatbě pod stolem, a když vyleze, zapíná si poklopec. Tady není místo pro lásku, jen pro chtíč.

Postavy jsou zúžené do jednostrunných karikatur. Števa je notorický opilec. Kostelnička se jako mstící Médea permanentně zmítá v oblaku hysterie. Vůči Jenůfě se chová tvrdě, vzápětí ji hekticky hubičkuje a hladí. A její dítě ubije na stole holýma rukama.

Laca je primitiv na hranici mentálního postižení. Jenůfa kolísá mezi sebevědomou ženou a obětí.

Každý režisér má právo na svůj výklad, pokud se nemíjí s hudbou. To se tady ale bohužel děje.

Výmluvným příkladem je Janáčkem geniálně vygradované a úsečně uťaté finále druhého dějství do Kostelniččina výkřiku Jako by sem smrt načuhovala!, po němž ale režisér nechá Kostelničku ještě další nekonečnou chvíli svíjet se na stole a hystericky kvílet, čímž dramatické hudební gesto zcela zruší.

A podobných míst, kde se akce rozchází nejen s libretem, ale především s hudbou, lze najít mnoho, včetně samotného závěru opery.

Inscenace má řadu krásných pěveckých výkonů, ať už je to Jenůfa Alžběty Poláčkové, Števa Martina Šrejmy, či Laca Aleše Brisceina. Hostující Rosie Aldridge jako Kostelnička až na výjimky většinou jen hystericky křičí.

Orchestr pod vedením norsko-českého dirigenta Stefana Veselky modeluje Janáčkovu partituru s citem, bohužel mu do toho zasahuje spousta naturalistických zvuků. A vše dokonale překryje dojem z Bieitovy svévolné režie.

Její pastorkyňa bývá vděčným repertoárovým titulem. Tato inscenace si ale asi velkou přízeň u diváků nezíská. Na premiéře se ostatně kromě potlesku i hojně bučelo a volalo Fuj!