Článek
Po léta si kladu otázku, proč je Zdeněk Svěrák některým lidem tak mocným trnem v oku. Snad je to proto, že říká věci přímo, bez spekulací a postranních úmyslů. Mluví přitom o zásadních věcech, jako jsou svoboda, demokracie, slušnost a poctivost.
Snad dráždí i nutkavou potřebou říkat, co si myslí, pokud má pocit, že tím něco může změnit. Je v tom tak trochu jako Jan Hus hájící svou pravdu až do hořkých konců. Ale není to hrdina z Brožíkova obrazu, který visíval ve školních třídách, nýbrž Hus z cimrmanovského Českého nebe, jemuž vadí, když před ním někdo škodolibě chrastí sirkami a ty hořké konce mu připomíná.
Vždycky mi připomínal Péťu z jeho povídky Betlémské světlo, autistického kluka, který neumí lhát. A když už je ke lhaní donucený, píchá ho za ušima. Každý z nás někdy zalže, ať už ve prospěch svůj, či druhých, ale Zdeňka při tom určitě píchá za ušima.
Ale vraťme se k tomu, proč že Zdeňka Svěráka (ne)máme rádi. Češi jsou skeptický národ a způsob, jakým promlouvá k národu, i to, jaký pohled na svět nabízí, se vší tou jeho laskavostí, pochopením, lehkým, ale opravdu jen lehkým nadhledem, smutkem i radostí, budí v lidech nedůvěru. A může to dokonce vyvolat dojem, že jde o pózu. A pak je už snadné nazvat laskavost emocionální manipulací a smutek sentimentem. A jak kdesi řekl Jan Werich, sentiment je přece vulgarizací smutku.
Znám Zdeňka Svěráka přes půl století, z toho dost dlouho i osobně, a nikdy jsem ho ani na chvilku z pozérství nepodezřívala. Natož pak z vulgarizace čehokoli. Přitom on o pozérství hodně ví a dokáže ho na jevišti krásně zahrát. Snad právě proto má ze všech svých cimrmanovských postav nejradši Karla Infelda Prácheňského ze Záskoku, v němž tak lehounce a přirozeně mísí rutinní hereckou pózu s obrozeneckým nadšením.
Vyrůstala jsem na humoru a jazykové hravosti Divadla Járy Cimrmana. Pro holku z Liberce to byly zpočátku jen nahrávky a těžce sháněné texty, teprve v době svých vysokoškolských studií jsem cimrmanovské inscenace měla možnost vidět naživo. A zcela propadla jejich kouzlu, podpořenému insitním neherectvím protagonistů.
Režisér, herec a scenárista Zdeněk Svěrák v domovském Divadle Járy Cimrmana
Ve druhé polovině sedmdesátých let byla ona rafinovaná fikce zasazená do kulis starého Rakouska-Uherska pro nás zjevením. Dnes už nikdo neuvěří, že tohle divadlo nemělo mít dlouhého trvání.
Když jsme si o tom povídali v rozhovoru k padesátému jubileu Divadla Járy Cimrmana pro Divadelní noviny, Zdeněk vzpomínal: „Po našem úplně prvním představení jsme se s manželkou vraceli z Malostranské besedy na spořilovské sídliště a já jsem ji při odemykání domovních dveří ujišťoval, že příště to bude mnohem lepší, protože už nebudeme mít takovou trému. A ona řekla: Neblázni, vy to chcete hrát ještě jednou? V novinách o nás psali, že divadlo jednoho nápadu zazáří a brzo zhasne. Že to potrvá půl století, to nepředpokládal nikdo.“