Článek
Byly komedie inspirované antickými dramatiky v alžbětinské době oblíbené, respektive vyhovoval Komedií omylů Shakespeare repertoárové poptávce?
Určitě ano. Obliba komedií, a zvláště frašek, byla veliká. Dramatikové Plautus i Terentius byli v Anglii známí autoři, dokonce přispěli ke zrodu anglické komedie. Už před Shakespearem napsal v roce 1553 dramatik Nicholas Udall frašku nazvanou Ralph Roister Doister, inspirovanou Plautovou komedií Chlubný vojín.
Antický repertoár nacházel ohlas zejména u studentů, kteří uměli latinsky, navíc sami v rámci studia divadlo hráli. Takže když 28. prosince 1594 měla Komedie omylů premiéru v londýnské právnické koleji Gray´s Inn, vzdělané univerzitní publikum zcela jistě rozpoznalo příbuznost Shakespearovy hry s Plautovou komedií Menaechmové. A byla to natolik významná událost, že se jí začalo říkat „velká noc“ nebo také „noc omylů“.
Je Komedie omylů fraška?
Běžně je tak označována, ale ve skutečnosti je to víc než jen fraška. Shakespeare sice využil Plautův příběh o dvojčatech, tak jako to ostatně běžně dělal i u jiných svých her. Jenže zároveň se nikdy nespokojil jen s pouhým převzetím zápletky, ale vždy ji rozvedl po svém.
Ke dvojčatům Antifolům zde přidal další pár dvojčat, a sice jejich sluhy, dvojici Dromiů. Vytvořil si tak prostor pro neuvěřitelné záměny a omyly. A třicetiletý Shakespeare to celé rozehrál do fenomenální divadelnosti, která podle mě nemá obdoby. Právě skrze srovnání jeho Komedie omylů s původní Plautovou fraškou si člověk uvědomí, kdo je to vlastně Shakespeare jako dramatik.
Když se řekne fraška, zní to trochu pejorativně…
Jistě, v tom slově je obsažen stín pokleslosti, bulvárnosti, pouhé zábavnosti. Jenže udělat dobrou frašku je samo o sobě velké umění. A jak už bylo řečeno, Komedie omylů není pouhá fraška.
Přidáním dalších postav nabyla zápletka úplně jiné povahy. Ano, je tu samotná fraška založená na podobnosti dvojic pánů a sluhů a jejich snadné záměny, ale pak je tu postava jejich otce a matky, což je kupec Egeon a abatyše Emílie, které rovněž osud rozdělil, a oni se po mnoha letech opět potkávají. A právě tohle pásmo nese velmi důležité téma ztráty blízké a drahé osoby. Při jejím nekonečném a marném hledání může člověk snadno ztratit sebe sama.
Aneta Krejčíková a Marek Adamczyk jako ústřední duo Komedie plné omylů na Letních shakespearovských slavnostech
A to už jsme hodně daleko od Plautovy frašky. Ocitáme se ve světě barokní metafyzické poezie, spojené s osobnostmi, jako byl John Donne. A mimochodem, tohle téma nalézáme mnohem dříve, například už v Homérově Odysseji.
Zvláštní je, že stejné téma ztráty, hledání a znovunalezení blízkých bytostí se objevuje u Shakespeara opět až v jeho pozdních hrách…
Přesně tak. Tohle téma obsahují hry označované jako romance, já jim říkám sváteční hry. Patří k nim Perikles, Cymbelín, Zimní pohádka i Bouře, tedy hry ze závěru Shakespearova tvůrčího období. A zatímco ve hrách z jeho vrcholného období, takzvaných svatebních hrách, jde o rozdělení a opětovné setkání milenců, tak v Komedii omylů a ve zmíněných romancích jde o rozdělení a spojení rodin.
Manžel najde manželku a rodiče své děti. Je to vlastně znovuzrození rodiny. Ale na rozdíl od romancí, kde jde o vznešené královské rodiny, tady jsou to (s výjimkou vládce města, vévody Solina) obyčejní lidé, kupci, řemeslníci, obchodní společnost, která kupuje a prodává a k životu má ryze praktický vztah. Mimochodem, to je další novum, které Shakespeare do Plautovy frašky vnesl.
A to hned na začátku, kdy je v Efesu zatčen a na smrt odsouzen Egeon. Ale je tu možnost, že by se vykoupil!
Na to, že jde o komedii, navíc jedinou Shakespearovu hru, kde je komedie zakotvená přímo v titulu, začíná větou: Smrt všechno srovná – dej mi setnout hlavu. / S úlevou, pane, půjdu na popravu. Pronáší ji Egeon, smířený se smrtí, která ho s velkou pravděpodobností stihne, protože stanovené výkupné je až příliš vysoké. Stín smrti, vznášející se nad osudem hrdinů, je něco jako Shakespearovo logo, řada jeho komedií začíná takto tragicky.
Ve Snu noci svatojánské, který vznikl jen o rok později, hrozí Egeus své dceři Hermii smrtí, pokud si nevezme ženicha, kterého jí vybral. A v obou případech je hrozba smrtí daná nikoli jen vůlí postav, ale přímo zákonem. V Komedii omylů vévodu Solina příběh Egeona dokonce osobně dojímá, ale ví, že se musí řídit zákonem, který trestá přítomnost syrakuských kupců v Efesu smrtí.