Karel Heřmánek: Žiju mezi New Yorkem a Prahou

Už to mám za sebou. Nechtěl jsem v New Yorku jen sedět na zadku, chtěl jsem si udělat nějaký program, spojit se s lidmi, žít. Takže jsem se rozhodl, že se přihlásím na filmovou školu, protože už jsem tam v minulosti dělal nějaké kurzy, které mě bavily, a řekl jsem si, že bych se v tom chtěl nějak teda posunout dál.

Ten jsem dělal v minulosti… A tahle studia byla podobná jako ta „nová“. Po týdnu jsem si tak řekl, že nemá cenu do všeho cpát peníze. Navíc jsem divadelník, k čemuž jsem odsouzený. Tak jsem přestoupil na muzikál. Mám za sebou dva semestry. Brali jsme to od historie přes zpěv po tanec.

Ne, tu jsem dělal před lety, jak jsem říkal. Inspiroval se metodou Stanislavského (Konstantin Sergejevič Stanislavskij, 1863-1938, byl významný ruský herec, režisér a divadelní teoretik, který vytvořil celosvětově proslulý herecký systém - pozn. red.), vypiloval ji do větší hloubky. Oba muži kladou mimo jiné důraz na pravdivé prožívání emocí. Na té jeho škole jsem kdysi strávil semestr.

Myslím si, že ve výsledku to nikoho vůbec nezajímá, protože člověka najmou na určitý druh práce. Rozhoduje, zda se na ni (ne)hodíte, zda máte určité dovednosti… Obecně si ale myslím, že na sobě musíte stále pracovat, a to celoživotně. Divadlo v tomhle není výjimkou. Musíte jít dopředu, stejně jako když se věnujete řemeslu. Nemělo by to skončit tím, že někde vylezete ze školy, pak už „jen“ pracujete.

Říkají mi Karel. Představuji se tak, že nepřizvukuji tu první slabiku, aby to chytli. Říkám: Karel… Chtějí-li příjmení, dodám: Hermanek. Ř úplně vynechávám, nestojím pokaždé o pětiminutovou následnou diskusi o výslovnosti. Na ni jsem již dávno rezignoval.

Mám zkušenosti s tím, že mě Američané podle přízvuku nikam nezařadí. Sice jsem v angličtině tzv. nevyrostl, ale snažil jsem se možného českého přízvuku zbavit. Asi se mi to podařilo, obvykle tedy tipují, že jsem odněkud z Evropy. Samozřejmě nemám v tomhle na mladou generaci, která odmala v angličtině žije. Těm závidím. Já se musel vážně snažit, abych se k nim aspoň přiblížil. A když jsem dělal loni představení v Central Parku, americká kamarádka mé české kamarádky ani nepoznala, že nejsem Američan. Což mě až dojalo. Myslím si, že to bylo dáno tím zkoušením, jak si text stále opakujete, zlepšujete se.

Shakespeare. Konec dobrý, všechno dobré. Hrál jsem tam 2,5 měsíce. Mám pocit, že je mi Shakespeare až souzený. Našel jsem si k němu svou cestu. Začalo to už na škole. Pak jsem se dostal k anglickému divadelnímu souboru Prague Shakespeare Company, to bylo koncem studií na DAMU, spolupracuji s nimi nějakých dvanáct let. Hrál jsem i v Shakespearovských slavnostech na Pražském hradě, a to ve Večeru tříkrálovém. Je to druh divadla, který je založený na jazyku. Angličtina mi u něj sedí nejlíp, stejně tak jako klasické verze jeho her.

Řeším jeho provoz hodně na dálku. Žongluji s časem, jak se dá. Telefon mi obvykle začíná zvonit v New Yorku brzy ráno, v době, kdy vstávám. V ČR je kolem druhé. Pak jsou věci, kvůli nimž musí člověk přijet do ČR osobně. A tak tu dnes spolu sedíme, v Divadle Bez zábradlí. Začíná nová sezóna.

Já ho ani takhle naplno nikdy neměl. Vím, vidím, kolik lidí se v New Yorku snaží v branži prorazit, jak je to tam těžké. Musí tomu snu věřit na sto procent. Mezitím ovšem z 99,9 procent pracují ve školách, vedou workshopy, pracují kdesi v produkci, ti mladší dělají ještě za barem.

Zároveň se snaží být ve světě filmu, divadla, jak se dá. Já beru New York spíš jako město, kde jsem šťastný, kam mohu utéct, když toho mám v Praze plné zuby. Což se mi před časem stalo. Řešil jsem rozvod, jako ředitel divadla jsem vyhořel, přišel tatínkův odchod, potřeboval jsem si kompletně vyčistit hlavu. V Česku toho bylo na mě najednou moc.

V divadle to nejde. Nemohu se vracet měsíčně dvakrát, třikrát z New Yorku kvůli pražským představením. Mé role přebrali jiní herci, mimo jiné v Cabaretu, muzikálu, který koncem září oslaví 5. výročí. Půjdu to s ostatními oslavit, mám k tomuto představení velmi osobní vztah. A české filmy, seriály? Nabídky mi teď nepřicházejí. Jen tohle je asi jiná debata.

Shrnul bych ji: sešel z očí, sešel z mysli tvůrců. Člověk by měl být v zemi, v níž chce točit. Jen agenti vám práci v Česku neseženou. Na to jsme moc malý trh. Agenti spíš vytíženým hercům dělají time management, koučují váš čas, starají se o smlouvy… Z herce jsem tak spíš producentem. Učím se s tím nyní pracovat líp. V tom mi pomáhá právě Amerika.

To, že je krásná, že bych v ní chtěl hrát, že bych jej rád hrál v blocích, jak je běžné v Americe. Už tohle lehké nebude. Čeští herci jsou totiž zvyklí pracovat jinak, tzv. na přeskáčku. Mají vždy víc práce, více představení, natáčí víc projektů, sestavují si své rozvrhy, aby jim vše do sebe zapadalo. To, že by vzali jen jednu práci na dlouhé týdny, není běžné. Přitom by to pro ně mohlo být výhodné, stejně výhodné je to pro marketing, divadla.

Tak pro pět, ovšem improvizovat se dá vždy. Text jsme již nechali přeložit. To představení je vážně zajímavé. Je to adaptace událostí, které vedou k atentátu na Františka Ferdinanda d'Este (1863–1914). Ústřední trojice jsou tři mladí, zmanipulovaní kluci. Ta hra je velmi aktuální. Vypráví o manipulaci a radikalizaci mladých lidí, skrze historii se dostává k současnosti.

Velmi, i když nejsem žádný velký znalec historie, taky to vidím. Ještě to musím dostudovat. Joseph to bere přes americký patriotismus, stejná vlna zasáhla i jiné státy, včetně Česka, kde mluvím o SPD, až po Slovensko, jejich nacionalisty. Zároveň je zmíněná hra i komedií, napsanou se specifickou dávkou černého humoru. Premiéra by měla být koncem března.

Maďarka Enikő Eszenyi, s níž jsem se před rokem potkal a jež v ČR již v minulosti pracovala.

Ano, jde o logický krok. My máme úžasný prostor a chceme jej nabídnout dál, některé dny máme volné. Přátelství z minulosti funguje. Můj tatínek, Karel Heřmánek st., stejně jako Bolek Polívka, jsou spjatí s podobnou poetikou, s hereckým stylem, rezonuje v nich. Vnímám divadlo jako oni.

Mám rád to, že divadlo ve vás rezonuje i poté, co z hlediště odejdete. Rozeznívá ve vás nějakou strunu, díky níž budete přemýšlet o hře i poté, co dojdete domů… Navíc spolupráce s Bolkem mi dává smysl, my také jedeme se svými věcmi do Brna. Výhodné je to pro všechny, včetně diváků.

Ano, jsem tam teď víc než v Praze. Odjel jsem loni v květnu, do Prahy jsem se moc nevracel, respektive, vrátil jsem se na Vánoce. Bydlení v New Yorku mám. Pod Brooklynským mostem nežiju. V lecčems už tam umím chodit. Aby ne, bydlel jsem tam dva roky před covidem, v letech 2016-2018. Takže vím, co kde stojí, kam jít a mám tam přátele. Zatím tam ovšem trvale být nechci. Rodinu mám v Praze, divadlo, které mi svěřili rodiče, také.