Článek
Hudebně-loutková inscenace Janky Ryšánek Schmiedtové je o tom, že bát se není nic špatného, ale lepší je strachy překonat. A o tom, že snad každé dítě má v sobě malou Máničku, co potřebuje dodat odvahu, aby uvěřila, že všechny bubáky světa zvládne levou zadní.
Tolik anotace divadla. Byla jsem na generálce, a budiž řečeno, že většinou opravdu maličké děti se vůbec nebály zvuků bouřky, květinových listů, které se natahují jako chapadla, ani bubáků pod postelí.
Není divu, dvou– ani tříleté děti se přece takových věcí nebojí. Nerozumí strachu z neznámého, protože všechno neznámé teprve nadšeně objevují. A už vůbec nerozumí bůhvíproč používaným anglickým slovům. Ale nešť, připusťme, že představení je sice pro děti od dvou let, ale přijdou i starší, a ty už budou vědět, o čem je řeč.
Co však právě ty, které už Spejbla a Hurvínka znají třeba z videí, musí krutě zklamat, je naprosto nepochopitelný fakt, že v inscenaci ani jeden z protagonistů vůbec není. Je tu jediná loutka, Mánička, a tři živí herci.
Je skoro trapné připomínat, že Spejbl a Hurvínek jsou podstatou identity divadla už od jeho vzniku, respektive od té doby, co Spejbl „dostal“ nezdárného synka, který oslaví 2. května sté narozeniny. Především oni dva jsou přece zdrojem humoru a věhlasu divadla. Uvést představení, v němž taťulda i Hurvajz chybí, mi připadá doslova svatokrádežné.
