Daniel Marczell ze skupiny Czech It: Na svou historii nezapomínáme

Existujeme devět let, ale až za poslední rok a půl se intenzita koncertů v kapele značně zvýšila. Před dvěma lety jsem se kontaktoval s jedním člověkem z Týnce. Požádal jsem ho o sponzoring, ale řekl mi, že to není jeho styl. Dodal však, že má nahrávací studio, ve kterém bychom mohli něco natočit.

Přinesl jsem tam písničku a během čtyř hodin jsme měli nahranou hudbu. Naší zpěvačkou byla v té době jen má žena Lucie, takže se počítalo s tím, že ji nazpívá ona. Jenže ten člověk mi řekl, že když je moje, ať ji i nazpívám, jinak žádná písnička nebude. Byla to pro mě pěvecká premiéra, ale podařilo se.

Když jsem ji pak pustil ostatním z kapely, nadšení z ní nebyli, ale přijali ji. Natočili jsme k ní klip a vydali to v lednu 2018. Nato jsem se rozhodl, že obešlu všechna rádia a písničku jim nabídnu. Reakce přišla od čtyř dramaturgů, z toho jediná byla pozitivní. Dorazila až v půli března a byla z Evropy 2. Stálo v ní, že zvažují její nasazení, což pak udělali.

Lidé z našeho okolí nám začali psát, že písničku slyšeli, a zájem projevili i pořadatelé koncertů. Pozvali nás dokonce na festival Aerodrome do Panenského Týnce. Byli jsme nadšení a začali tvrdě zkoušet. Nechtěli jsme tam působit jako nepřipravení vidláci.

Pro mě to bylo dvojnásob složité, protože jsem se v té době učil zpívat na pódiu. Nemám při koncertech problém s komunikací ani se šoumenstvím. Naopak, náš kytarista Tomáš často publikum ujišťuje, že netrpím žádnými epileptickými záchvaty, že jen to, co předvádím, je reakce na hudbu.

Byl jsem tak nervózní, že jsem dva dny před ním prakticky nejedl. Hrozně mi na něm záleželo. Ale dopadl skvěle. Pod pódiem sice moc lidí nebylo, protože vedle nás bylo na velké scéně zpoždění a nějaká zahraniční kapela v době našeho vystoupení ještě hrála. Ale byl to pro nás do té doby jeden z největších koncertů.

Ve zpěvu se střídáme s Lucií a já si to opravdu užívám. Pro kapelu je to posun někam jinam. Když jsme pak chystali písničky pro album, rozdělili jsme si pěvecké party zhruba napůl.

Neuvažujeme tak, že by měly být v něčem progresivní nebo jiné. Vznikají přirozeně. Skoro všechno na albu je ale poctivě a živě zahrané. Studiovou techniku jsme použili minimálně.

Měli jsme také to štěstí, že jsme mohli spolupracovat s britským producentem Gregem Haverem a zvukovým inženýrem Clintem Murphym. Desku jsme natočili v naší zkušebně a pak ji poslali k dalšímu zpracování jim. Vrazili jsme do toho všechny honoráře, které jsme letos vydělali, ale stálo to za to.

Největší rozdíl je asi právě to, že zpíváme dva. Došlo i na pár duetů, naše hlasy se v nich hezky doplňují. Jedním z nich je třeba love song Ily. Hudbu jsem složil v deváté třídě na základce a Lucie k němu napsala text až po střední škole. Sáhli jsme pro něj až teď.

I love you. V repertoáru máme spoustu písniček, které se týkají nás dvou. Moc o tom ale nemluvíme, nechce se nám to rozebírat.

Záleží na tom, co se křičí. Když je to legrace, je to v pohodě. Když ale někdo zařve směrem k Lucii nebo naší houslistce Rút něco vulgárního, mám chuť ho přetáhnout baskytarou po zádech. To ale nejde. A tak se snažíme chovat jako profesionálové, i když se jimi zatím necítíme být.

Občas za námi také přišel někdo, kdo tvrdil, že nám chce pomoc, a nakonec se ukázalo, že mu jde hlavně o naše holky. Zajímavé je, že holky mají v hudbě o dost jiné nápady než my. Občas s nimi úplně nesouhlasíme, ale když jim dáme prostor, většinou zjistíme, že jsou skoro geniální. Máme nepsanou dohodu, že jakmile má někdo nápad, vyzkoušíme ho. Bez toho ho nezavrhneme.

Všichni jsme vyrůstali na zahraniční hudbě, což na nás mělo asi velký vliv. Když jsme pak v roce 2010 přišli poprvé do zkušebny, anglické texty přišly přirozeně. Zkoušeli jsme i něco českého, ale angličtina nás táhla víc.

Nedávno nás sice někdo zase přesvědčoval, abychom nazpívali něco v češtině, ale nám se to příčilo, protože už na nás byl vyvíjen nějaký tlak. Pokud jde o texty na nové desce, naši zahraniční spolupracovníci dohlíželi i na to, aby v nich nebyly blbosti.

Je to o naší cestě. Spousta kapel o své historii nemluví, my ji ale máme a nezapomínáme na ni. Existuje fotografie našeho prvního koncertu, na které je zhruba dvacet lidí. Většina z nich jsou naši přátelé nebo rodina, zbytek kolemjdoucí, kteří zaplatili pětadvacet korun za to si nás poslechnout.

V následujících letech jsme šli dál, ke hvězdám. Nové album je další milník na naší cestě. V lednu by díky spolupráci s jedním zahraničním vydavatelstvím mělo vyjít i v Německu.