Článek
Cudlín je učebnicovým příkladem zhmotnělé poučky, že fotograf musí být co nejméně rušivým elementem při tvorbě snímku a hlavně ho nesmí svou přítomností jakkoli ovlivňovat. Při několikerém pozorném sledování jednotlivých prací nabývá divák dojmu, že na lidi a jejich často neobvyklé konání nahlíží fotograf z několika centimetrů skrze z jedné strany neprůhledné sklo. Tyto fotografie jsou skutečný a mnohdy velmi syrový dokument.
Sovětským vojákům jedoucím v autobuse hledíte do tváří z bezprostřední blízkosti. Vidíte hvězdičku se srpem a kladivem na čapce, vyznamenání, ale i unavené tváře a smutné nedůvěřivé oči. Ukrajinská žena v šátku škrábající do misky brambory připomíná zadumanou kompozicí a především geniální světelnou stavbou (ta je pro Cudlína typická) barokní obrazy holandského mistra Vermeera van Delfta.
Vůbec nevadí, že má černobílé barvy. Naopak, díky tomu se obyčejná každodenní situace pohrouží do takřka mystického šerosvitu. Každý snímek vypráví příběh. V tom je Cudlín nepřekonatelný.
