Článek
O komiksu jsme hovořili s kreslířem Jaromírem Švejdíkem.
Jak vznikl nápad na knižní komiks?
Komiks je nejjednodušší forma vizuálního ztvárnění příběhu. Nepotřebuješ na to milióny jako na film, stačí ti dva lidi. Proto jsem se zabýval komiksem, zkoušel jsem stripy a povídky na několik stránek, ale pořád mě lákalo to, čemu se říká graphic novel, líbila se mi Sin city od Franka Millera, která má až tarantinovský filmový formát s mnoha střihy mezi detaily a celky, jenomže mi chyběl text. Myslel jsem na Miloše Urbana, jeho náměty by se pro komiks hodily, ale on nechtěl. Rudiše jsem znal, ale nevěděl jsem, že píše. Když jsem si však přečetl Nebe pod Berlínem, tak se mi líbilo, jak je mnohovrstevnaté.
Bílý Potok je společným dílem obou z vás. Jak jste si rozdělili práci?
Já ho nakreslil a Rudiš ho napsal, tedy zformuloval slova, protože příběh jsme vymýšleli společně po kavárnách. Já do něj přinesl témata psychiatrie a Němého, zatímco Jára to propojil se železnicí. Vše začalo příjezdem na stanici a postupně nám příběh rostl pod rukama.
Sám se věnujete kromě komiksu také filmu a hudbě. Která z forem vám vyhovuje a čím?
Na film, pro který připravuji storyboardy, což jsou ilustrace scénáře, podle nichž se pak točí, se mi líbí, že jsem kolečko ve stroji, který běží.
U hudby mi vyhovuje kolektivní stránka vzniku. Nejsem fanda individuálních projektů, líbí se mi, když se hádají kytarista se zpěvákem a z toho jiskření něco vznikne. Koncerty jsou fajn, ale nejlepší je to, když se vracíš ze zkušebny s dobrým pocitem z vytvořené písničky.
U komiksu mi zase vyhovuje ticho klášterní práce, jako když mniši opisovali a ilustrovali knihy. Kreslení je skoro jako meditace. Výhodou je, že na rozdíl od filmu vidíš výsledek hned. Pro mě je totiž nejkrásnější samotná tvorba.