Autorka tvořící pod značkou Dick Wolf: Tlak a stres mě zablokovávají

Vyučila jste se truhlářkou, což je pro ženu dost náročné řemeslo. Nebála jste se u cirkulárky, že přijdete o prsty?

Nic jsem si naštěstí neuřízla, ale můj profesor si přímo před žáky odhobloval čtyři prsty, když prvákům ukazoval, jak se hobluje. Lidi začali omdlévat, ale on si v klidu ze země sbíral svoje rozmašírované prsty. Byl to extremista.

Jednou jsem měla velký problém, když jsem nedokázala cirkulárkou prorazit kmen s obřím sukem uvnitř. Zaseklo se mi to, neměla jsem sílu to protlačit. Dřevo mi málem ustřelilo hlavu.

Loňskou finální nominaci v rámci Czech Grand Design pro nejlepšího šperkaře jste proměnila napodruhé letos. Stalo se za ten více než rok něco, co se promítlo ve vaší tvorbě?

Nedokážu to přesně pojmenovat. Už samotná loňská nominace byla výjimečná, poprvé jsem něco prezentovala na Designbloku se svou značkou Dick Wolf a hned z toho byla finální trojka. A vyhrát o rok později bylo nádherné.

Pro mě je hlavní, aby mě práce bavila a cítila jsem se v ní svobodně. Neřešila jsem, že by bylo potřeba něco změnit, abych vyhrála, jestli míříte tímhle směrem.

Tak jsem to nemyslela. Naopak, od samého začátku si jedete své, nekalkulujete s tím, co by se mohlo většinově líbit a nosit.

Taktizování kvůli vítězství v našem oboru nedopadá dobře. Je v tom pak cítit faleš, která člověka začne omezovat. Fází poměřování se jsem si trochu prošla na vysoké škole, ale brzy jsem zjistila, že to vůbec není má cesta. Dostávala jsem se tím do pozice, ve které jsem se trápila.

Oceňovaná kolekce Marina vznikla v Chorvatsku u moře, kam jste si převezla svou dílnu. Jak k tomu došlo?

Moře miluju odmalička, je pro mě velkým zdrojem inspirace. Cítím u něho klid. Na pláž jsem si přenesla dílnu a hořáky, ale neměla jsem vymyšlený plán, nechala jsem se volně unášet. Nápady se samy hezky vyplavovaly a v jeden moment jsem jich měla takový přetlak, až jsem z toho dostala migrénu.

Takže cesta byla cíl?

Vyzkoušela jsem si tam něco nového a zalíbilo se mi to. Odlévala jsem třeba šperky rovnou do písku na pláži. Nedávno jsem se vrátila z Portugalska s úžasným objevem, který bych chtěla předvést v další kolekci. Přišla jsem na úplně novou, ale velmi složitou technologii, která se u nás nepoužívá. Jestli zpracování vyjde, bude to bomba.

V jednom rozhovoru jste přiznala, že nebýt jedné velké osobní krize, možná byste ani šperky nedělala. Co se stalo?

Dostala jsem se do bodu, kdy už to bylo na hraně. Nevěděla jsem, z čeho zaplatím nájem, ani jakým směrem se mám vydat. Žila jsem ve velmi toxickém vztahu na místě, kde jsem byla nešťastná. V každém směru to bylo špatné. Rozežíralo mě to. Musela jsem si život překopat.

A skončila jste v domě pana Švankmajera na Novém Světě. Je pravda, že jste se kvůli silnému konkurenčnímu tlaku na vysoké škole, v kolektivu plném dravých mladých talentů, trápila?

Takový tlak mezi spolužáky a zároveň i přáteli je přirozený. Celé studium produktového designu je vedené soutěživým způsobem, protože se často pracuje pro firmy, a ten, kdo odprezentuje nejlepší projekt, může s firmou navázat spolupráci. Pro řadu lidí je být a tvořit pod tlakem prospěšné a motivační, ale mně to nesedí. Tlak a stres mě spíš zablokovávají, nestávám se aktivnější nebo produktivnější. Přesně naopak.

Ten tlak vás přiměl k tomu, že jste pokračovala ve studiu šperku u Evy Eisler?

Bylo to trochu jinak. Rozhodnutí padlo ve chvíli, když mě na magistra nevzali v produktovém designu. Bylo to zdrcující, protože už od základní školy jsem věděla, že chci být designérkou.

Tak brzy?

Tehdy jsem ani nevěděla, že existuje nějaký design, ale stále jsem si kreslila interiéry a vymýšlela různé kompozice, aby to vypadalo pěkně a vyváženě. Se sestrou jsme doma stále něco vyráběly. Bavilo mě to, a tak jsem si vybrala střední uměleckou školu. Chtěla jsem dělat v dílně. Gympl by mě zabil.

Takže až u šperku se z té umírněnější produktové designérky stala umírněná maximalistka, které malé formy nestačí?

Malá forma mi stačí… Dělám výrazné šperky, které jsou vidět. Je to určité vyjádření člověka, který je nosí. Ateliér Evy Eisler mě osvobodil. Dokázala jsem se otevřít, nemusela jsem být omezená firemními zadáními a 3D animacemi.

Začala jste s univerzálními symboly. První byly tepané náušnice ve tvaru křížů. Proč?

Pocházím z katolické rodiny, takže už od dětství jsem kříž vnímala jako přirozenou součást prostředí. Vídávala jsem kříže u babičky, nosila jsem ho na krku, asi jsem ho měla podvědomě uložený v hlavě.

I rodiče vás vedli k rukodělnosti?

Nijak programově. Jako děcko jsem byla často u tatínka v garáži, kde opravoval auta. Milovala jsem to tam. Měl tam miliardu věcí, z nichž se dalo něco vyrábět. Fascinovaly mě barevné drátky, o ty byl mezi dětmi největší boj. Maminka zase šila šaty. Dodnes nosím její věci, a i když jsou už stokrát prané, vypadají ty látky stále skoro jako nové.

Údajně ráda obrážíte sekáče nebo bazary. Co v nich lovíte?

Sekáče, trhy, vetešnictví nebo starožitnictví miluju. Dnes si už pečlivě vybírám věci, které vynosím nebo ze kterých se bude hezky pít. Sbírám skleničky. U nich dochází k takové přirozené obměně, protože se často rozbíjejí. Když jsem byla malá, s maminkou jsme jezdily na velké burzy na hranice Polska. Zabíjelo mě akorát to ranní vstávání. Odjakživa nejsem ranní ptáče, celý život se snažím zařídit tak, abych nemusela brzy vstávat, což asi formovalo hodně mých rozhodnutí.