Článek
Vaše kniha je mimo jiné o uprchlictví a ztrátě domova, což je nyní kvůli válce na Ukrajině bolestně aktuální. Jak dlouho jste tuto knihu chtěla napsat?
Pracovala jsem na ní dlouho a také jsem se mnohokrát snažila přestat psát, vybodnout se na to, ale nešlo to. Prvním impulzem bylo, že jsem si přála pohrát si s češtinou. Tak před deseti lety jsem se zabývala tématem, jaké to je si doopravdy ochočit jazyk, který není můj rodný, ale je můj většinu života. V prvních letech jsem si zapisovala různé poznámky a záznamy. Některé otázky, které jsou v knize zpracované, jsem na začátku vysvětlovala sama sobě.
Když pak před sedmi lety přišla do Evropy velká migrační vlna, bylo to pro mě citlivé téma. Tehdy zde znělo, že nemůžeme v žádném případě přijmout ani dva a půl tisíce uprchlíků, jak navrhoval Jiří Drahoš, a já se cítila zklamaná.
V dialogu mi chyběly hlasy lidí, kteří sem přišli, zvykli si tu a adaptovali se. Zdálo se mi, že by k tomu možná měli také co říct a nejsou moc slyšet. Téma, které bylo pro většinu lidí vlastně nové, se mě dost týkalo, tak jsem si začala zaznamenávat vlastní prožitky a myšlenky, a už se to pak rozjelo. Sama ale neumím pochopitelně posoudit, jestli může jít o zásadní knihu. Pro mě ale rozhodně je osobnější.
Uprchlictví a život v nové zemi nejsou jediná velká témata, o kterých v Sametovém domově píšete. Zaujalo mě například, do jaké hloubky kniha jde třeba v otázce mateřství nebo v tom, že často vlastně dobře neznáme své blízké, rodiče nebo vlastní děti.
Do toho jsem se víc vžila, když jsem se sama stala matkou. Objevila jsem témata, která jsem předtím vůbec neřešila. Když máte dítě, stanete se, a nechci, aby to znělo hanlivě, trochu otrokem. Část z vás zmizí. Věnujete se dětem, sunete před sebou další generaci a velká část vašeho já ustoupí do pozadí.
Myslím, že je fajn si tohle uvědomit i v souvislosti s uprchlíky, kteří sem nyní přicházejí. Hodně aktivit a pomoci směřuje k dětem, což je samozřejmě dobře. Ale oni hodně lásky dostanou i od svých rodičů, kteří jsou přitom sami v psychické nepohodě, nevědí si rady a potřebují pomoc. Přemýšlela jsem o tom v souvislosti s mými rodiči, jaké to tehdy bylo pro ně. Ve svém dětském sobectví jsem se nad tím vůbec nepozastavovala a jako dospělá jsem si to pak trochu vyčítala.
Začala jste psát až ve chvíli, kdy jste v sobě měla všechny prožitky, kterých se kniha dotýká, zpracované, nebo vám psaní pomáhalo věci formulovat?
Rozhodně bylo psaní prostředkem vše formulovat, protože já to předtím moc nevyjadřovala. Asi se ve mně všechno v průběhu času nějak vnitřně zpracovávalo, ale hodně věcí mi docházelo během psaní až skrz mé postavy. Nebyl to jen proces, v němž bych předávala dění a své vzpomínky jednotlivým postavám. Díky nim mi docházelo, jak jsem některé věci vnímala já. Často vycházím z toho, co jsem prožila a co znám, ale také mám ráda, když se příběh někam rozvine a překvapuje mě. Ujasňuji si tak vlastní myšlenky, které ale do té doby byly nevědomé.
Stane se i opak, že vás postava překvapí natolik, že s ní nesouhlasíte?
Nejspíš ano, i když si teď přímo nedokážu takový příklad vybavit. Jsem typ spisovatele, který sám sebe překvapuje na autorských čteních tím, co všechno do knihy napsal. Ale zrovna před hodinou jsem na jednom gymnáziu četla úryvek, v němž postava matky přemýšlí o tom, že by nemohla mít ráda člověka, který by ve válce vraždil. A i když jsem velmi proti válčení, takhle silně to nevnímám.
To je přesně úryvek, který mě inspiroval k předchozí otázce, protože jsme se o tom tématu nedávno v souvislosti s válkou na Ukrajině bavili s přáteli.
Je to těžké téma, protože i když samozřejmě celým srdcem přeji Ukrajině, aby zvítězila, děsí mě, když si uvědomím, že za tím přáním a myšlenkou je nutnost, aby se jim dařilo v boji, a to znamená zabité lidi. V dnešním globálním světě, kdy by spolu lidé mohli dobře vycházet, spolupracovat a fungovat v míru, je to pro mě šílená představa. Není to boj o přežití jednoho kmene na úkor druhého, my dnes můžeme dobře přežít spolu.
A proto i když si přeji, aby se Ukrajina dokázala ubránit a obdivuji její statečnost, nemám z toho pocitu vůbec radost. Takže s mou literární matkou vlastně souhlasím a rozumím jí, ale není to pro mě tak striktní. V případě války v Jugoslávii to navíc bylo o to složitější, že šlo o občanskou válku, v níž se kolikrát stalo, že proti sobě bratři stáli na různých stranách. I proto je její odpor k vojákům pochopitelnější. Otázka, kdo je agresor, proti kterému je spravedlivé bojovat, byla komplikovanější.
Kdy jste vymyslela slovo ovdomělý, jež označuje člověka, který přišel o domov?
Ten pocit jsem znala dlouho, ale pojmenovala jsem ho, až když kniha vznikala. Lidé se vás během života mnohokrát zeptají, odkud pocházíte. Když je otázka příliš častá a odpověď komplikovaná, nebaví vás stále odpovídat.
Že by bylo fajn mít pro takovou situaci jasné slovo, kterému by každý rozuměl, mě napadlo až při psaní. Říkala jsem si, že je škoda, že jsem takový výraz neměla k dispozici dřív. Na psaní mě baví, když objevím něco, co vlastně zabaví i mě jako spisovatelku.
Vracíte se do Sarajeva často?
Vlastně skoro vůbec. Žiju nyní mezi Prahou a Norskem. Tady mám rodinu a znám město. Je to místo, kam jsem chodila na základku, gympl a vysokou. Mám tu přátele. V Sarajevu už rodinu nemám, všichni jsou různě po světě. Pořád tam mám pár přátel, ale není toho moc, co mi kromě vzpomínek zůstalo. Naposledy jsem tam byla před osmi lety.
Předloni jsme se chystali do Sarajeva jet, protože si to přála má dcera, která se o naše kořeny velmi zajímá, a ještě tam nebyla. Cestu zhatila pandemie. Tak snad brzy.
V knize píšete, že konverzace o vašem původu a skutečnosti, že jste v dětství s rodinou prožili na vlastní kůži válku v Sarajevu a následně před ní uprchli, nejsou příjemné a snadné. Nyní o všem v souvislosti s knihou nejspíš mluvíte víc než dřív, navíc veřejně. Jak to prožíváte?
Mám to už dost srovnané, nedělá mi to potíže. I když válka na Ukrajině nyní všechno trochu rozjitřila. S přáteli z Bosny se nyní bavíme o tom, že se naše trauma zase probouzí, protože pro nás to, co se děje, nejsou jen obrazy z televize. Dokážeme si víc představit, co znamená rozbombardované město, když se střílí nebo nemáte vodu či elektřinu.
Ale dětství už jsem zvládla zpracovat. Jinak bych do knihy některé věci nedokázala dát. Je v ní například příběh mé babičky, který je zrovna podle skutečných událostí. Už o válce dokážu mluvit. Dřív jsem se o ní moc bavit nechtěla, protože jsem nechtěla, aby mě lidi kvůli tomu litovali. To tedy nechci ani dnes, cítím se zde ale doma, dobře, ve svém a mám tu obrovský okruh skvělých blízkých lidí. Nemám důvod se bát, co mi na to kdo řekne. Když mi někdo napíše, ať se vrátím domů, už se mě to tolik nedotkne.
Může se vám hodit na Zboží.cz: