Architektka Marcela Steinbachová: Mladá generace obecně vnímá jakékoli bourání negativně

Festival jsme zakládali k desátému výročí spolku Kruh a přemýšleli jsme o formátu, který by jednak byl oslavou naší dosavadní činnosti a zároveň oslovil širší veřejnost.

Do té doby jsme pořádali převážně přednášky o architektuře, které navštěvovali především architekti, historikové architektury, tedy odborníci. Festival jsme vnímali jako příležitost prezentovat architekturu i široké veřejnosti.

Už od školy jsem měla nutkání dostat architekturu do širšího povědomí, protože obklopuje nás všechny, utváří naše životy. S kolegyní jsme proto vymyslely formát festivalových procházek.

Idea byla založena na tom, že námi oslovení architekti a architektky se měli rozjet do svých domovů, regionů, odkud pocházeli nebo k nim měli nějaký vztah a tam zdarma udělat procházku pro veřejnost.

Provést zájemce po okolí, společně přemýšlet, co by se dalo zlepšit, co jsou hodnotné, ale třeba přehlížené stavby. Zároveň jsme chtěly, aby se tematizovala současná kvalitní architektura.

Byla jsem v roce 2011 osm let po škole, oslovila jsem tedy spíše mladší nebo střední generaci architektů. Ti všichni byli víceméně ochotní a cítili potřebu se zapojit. Pak jsem oslovila některé, kteří byli v té době už zavedení, třeba Martina Rajniše nebo Josefa Pleskota.

Tehdy slovo architekt vyvolávalo v očích nejširší veřejnosti dojem, že je to někdo výjimečný. A že člověk musí být bohatý, aby vůbec na práci architekta mohl jako klient pomýšlet. Lidé se nás trochu „báli“, a proto jsme cítili velkou potřebu komunikovat s lidmi.

Když jsem festival zakládala, měli jsme za to, že to bude jen jednoroční oslava, že se to nebude opakovat. A teď tady máme 15 let festivalu - nečekali jsme na začátku ani takový zájem veřejnosti. Na začátku nebylo na programu festivalu tolik akcí, byla jich třeba třetina proti tomu, kolik se jich koná nyní.

Při prvních dvou ročnících lidé šli na procházku s průvodcem, po níž se počítalo s diskusí – ale tehdy se nikdo na nic neptal, vyslechli si výklad a šli domů. Teď procházky často končí v nějakém občerstvovacím zařízení, lidé se zapojují i během prohlídky, jsou mnohem aktivnější.

Myslím, že to souvisí i s rozvojem společnosti, která je asi víc sebevědomá. Ví, že má právo se ptát, co vzniká nebo nebude vznikat, a zajímá je, co architekti považují za hodnotné, a oni na první pohled ne. A doufám, že jsme k tomu trošku přispěli.

Jedno z prvních zapojených měst v prvním či druhém ročníku byl Havířov a tam se třeba i díky tomu, že na to upozorňoval náš festival, podařilo zachránit vlakové nádraží postavené v bruselském stylu.

Je spousta staveb, které se zachránit podařilo a spousta těch, které ne. K těm patří třeba Transgas na Vinohradské třídě v Praze.

V letošním programu máme budovu Chemapolu architektek Zdenky Novákové a Dagmar Šestákové, která by měla ustoupit bytové výstavbě.

Téma staveb 70. a 80. let máme na festivalu od začátku, ale některé se bourají před očima a vůle k tomu dát jim šanci moc není. K Transgasu mám i osobní vztah, protože žiji poblíž a jako dítě jsem ho zažila jako novostavbu.

Chybou podle mě v případě této budovy bylo, že se údržba zanedbala dávno předtím, než změnila vlastníka. Pokud by stavba byla ve větší kondici, měla by větší potenciál pro svoji záchranu.

Na začátku byla kolem 8000 lidí, to bylo 80 zapojených měst a obcí, teď jich je průměrně 150 v ČR a na Slovensku, někdy se zapojí i česká centra v zahraničí. Teď je návštěvnost festivalu třeba 35 000 až 40 000 účastníků, záleží ale na mnoha faktorech, zejména na počasí.

Tématu Ta architektura a ženám v architektuře se snažíme věnovat od začátku. Spolek Kruh jsme založili v roce 2001 a už v roce 2003 jsme udělali cyklus přednášek věnovaný ženám v architektuře. V roce 2003 jsme připravili pro galerii Nová síň výstavu Povolání architektka, k níž jsme připravili ve spolupráci s ostatními i sborník.

Pak jsme téma ženy v architektuře na festivalu zopakovali v roce 2017 včetně toho, že jsme pozvali kromě architektek činných v České republice i zahraniční autorky, třeba z Jihoafrické republiky.

První ročníky neměly téma, tématem byly samotné vycházky. Poslední dobou si je ale volíme, vybíráme je podle aktuálních událostí, často jsou navázána na kulatá výročí významných postav buď z oboru architektury nebo obecně společenského významu.

Loni jsme se tak přidali k připomínání výročí Franze Kafky, zamýšleli jsme se na téma podivnosti v architektuře. Zaměřili jsme se na stavby, které stojí stranou všeobecného zájmu, na kolonie, průmyslové stavby, dělnické domy, nouzové kolonie. Měli jsme také třeba téma vody, které je velmi široké, od vody ve městech, přes řešení nábřeží a náplavek až po klimatickou změnu.

Pro nás je důležitá spíše spolupráce na úrovni měst a obcí, gesce státu je patrná třeba v ochraně památek či staveb, které jsou na hranici památkové ochrany. Osobně vnímám velký nedostatek v ochraně staveb 20. století, možná teď už i 21. století. Ochrana dobře funguje v rámci historických památek a možná ještě u staveb z počátku 20. století.

Já navíc považuji za hodnotné i součásti vybavení bytů, vestavěné skříně, dveře a podobně. To se nechrání a soustavně a nenávratně ničí a přicházíme o důležité doklady kvalitního řemesla. A otázka poválečných staveb, 70. a 80. léta, možná i 90. léta, tam selháváme.

Domnívám se ale, že je to i generační problém. Lidé, kteří jsou dnes na místech, kde o případné ochraně těchto staveb a artefaktů rozhodují z pozice úřední moci, v době jejich vzniku se stavbami přicházeli do styku, pracovali v nich a nepovažovali je za hodnotné. Přichází ale naštěstí hlas mladších generací, které by si je přály zachovat.

Každé prohlášení nemovitosti či movité věci je vždy spojeno s jistým omezením pro vlastníka, ale v případě zmiňovaných vybavení interiérů z druhé poloviny 20. století těch domů zase není tolik.

V Praze se bavíme o 30 domech odhadem, v regionech je to třeba jeden dům na celé město, to není nic zásadního. Soukromé majitele by to jistě ovlivnilo, ale je to součást dědictví, která nenávratně mizí pryč.

Mladá generace ale obecně už vnímá jakékoli bourání negativně… je to otázka změny paradigmatu ve společnosti. Jde o to, že když se něco zbourá, musí se to zlikvidovat a stejně jako následná novostavba všechno stojí spoustu peněz a je to neekologické.

Je to mnohem lepší. Obecně jde o téma, ve kterém zaznívá hlas občanské společnosti, která se dokáže ozvat třeba proti některým developerským záměrům. A to je pro mě demokracie. Aby zaznívaly alternativní hlasy, aby se o věcech diskutovalo.

Zároveň si dovedu představit, že by klienti mohli být víc otevřenější a nechat architekty vyvinout něco opravdu atypického. Abychom se neškatulkovali do toho, co vnímáme obecně jako kvalitní. Vila Tugendhat je dodnes vzor pro výstavbu vil, vznikají její kopie, ale nikdy nemůžou dosáhnout kvality slavné stavby, protože řemeslo i rozpočet je ve všech případech úplně jinde.

Některá výjimečná díla vzniknou opravdu jen díky ojedinělé spolupráci s klientem, který architektovi umožní některé věci zrealizovat. Příklad z vlastní praxe je rekonstrukce bytu ve Skleněném paláci v Praze Bubenči od Richarda Podzemného ze 30. let, kterou prováděl náš ateliér. Investoři byli výtvarní umělci, díky diskusi jsme tam udělali některé věci jinak, než jsme doté doby dělali, a i nás samotné setkání s vlastníky posunulo.