Hlavní obsah

Anna Stropnická: Vždycky najdeme způsob, jak příkazy očurat

27. 11. 2021, 12:48
Právo, Vlaďka Merhautová

Zaregistrovat jsme ji mohli jako primářovu dceru v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Prošla několika českými i moravskými divadly a může srovnávat. Teď ztvárňuje manželku bývalého agenta Litviněnka, kterého zavraždili. „V politické hře účinkuji poprvé,“ říká Anna Stropnická (32), která oceňuje soužití s hercem. Dá se s ním povídat o práci a má pochopení pro časové vytížení.

Foto: Alena Hrbková

Anna pochází z mediálně známé rodiny, má dva sourozence, mladší sestru Františku a staršího bratra Matěje.

Článek

Část dětství jste prožila kvůli diplomatické kariéře otce v Itálii. Jak na ty roky vzpomínáte?

Jde o smíšené pocity, čím je to dál, tak hezčeji. Jako děti jsme se radovaly, když jsme odtamtud odjížděly domů. Měly jsme tu babičky, dědečka, kamarády, cestování pro nás bylo složité. Zpětně oceňuji, že jsem zažila to, co málokdo z mých vrstevníků.

Doba cestování příliš nepřeje, ale podíváte se někdy do míst, která jste v Itálii měla ráda?

S mladší ségrou Františkou jsme si říkaly, jak bychom se s tátou rády podívaly do Říma, na pláže, kde se nám líbilo. Máme pěkné vzpomínky uchované na home videích, natáčeli jsme je hodně pro prarodiče, aby měli možnost vidět jak žijem, rostem a kolik nám vypadlo zubů. Občas si je z nostalgie pustíme. Začnu hned vzpomínat a minulé Vánoce mě napadlo, že bych se na některá místa znovu podívala. Někdo se rád vrátí na Šumavu, já holt budu muset trochu dál.

Kolikrát se podařilo navštívit otce při jeho velvyslanecké misi v Izraeli, kde působí od roku 2018? Uměla byste si představit svůj život v této zemi?

Byla jsem tam čtrnáct dnů, takže jsem si užila i dovolenkovou atmosféru s pobytem u moře. Navštívili jsme Tel Aviv, Jeruzalém. Bylo ale hrozné horko, musím tam znovu zavítat v méně teplých měsících a projít víc měst a jejich památky. Táta žije kousek od Tel Avivu, který mě dost překvapil. Působí jako takový izraelský Manhattan. Mísí se v něm různé kultury, náboženství. Fungují tam odvážné kluby, jako turistický cíl úžasné, ale na žití bych si vybrala jiné místo.

Izraelci podstatně lépe zvládají covidovou pandemii díky razantním opatřením. Myslíte si, že by podobný model mohl fungovat i u nás?

Tam panuje o dost větší disciplína. U nás se politika snaží být víc demokratická, někdy bych trochu přitvrdila. Stejně si najdeme vždycky nějaké úniky a způsoby, jak příkazy očurat. Takže podle mě by opatření mohla zpřísnit.

Poprvé jste se na televizní obrazovce objevila jako rozmazlená dcera primáře Frynty v Ordinaci v růžové zahradě. Pomohlo začátečnici, že stojí po boku zkušeného Jana Šťastného a dalších hereckých osobností?

U takového typu seriálu není moc čas na nováčky, učila jsem se za pochodu. Netušila jsem, že se točí na tři kamery. Měla jsem pocit, že se nemůžu přirozeně pohnout. Tak jsem okukovala, co dělají ostatní a jak se v tom dá najít nějaká uvolněnost a přirozenost. Honza Šťastný už byl zkušený seriálový herec, ke konci jsem hrála i po boku pana Kanyzy.

Angažmá v pražském Divadle pod Palmovkou jste vyměnila za oblast, přilákala vás Olomouc a také Národní divadlo Brno. Čím to?

Nešlo tak úplně o moji vůli, začínala jsem s vděkem v Praze, ale do Divadla pod Palmovkou přišel nový šéf, a jak to tak bývá, s ním i obměna souboru, v němž se mnou nepočítal. Po krátkém hezkém snu jsem se ocitla bez práce. Zažila jsem několik fází, kdy mě napadalo, jestli má smysl v herectví pokračovat, nebyly příležitosti v divadle ani natáčení, tak jsme si s přáteli udělali vlastní inscenaci. Díky tomu mě dramaturgyně Markéta Kočí Machačíková pozvala na konkurz do Olomouce na roli Ofélie. Sice jsem si nepředstavovala, že budu tak daleko od domova, ale šlo o hezkou příležitost. Po ní mi z Olomouce přišla nabídka na stálé angažmá. Dlouho jsem neváhala, touha věnovat se herectví zvítězila nad pohodlím domova.

Foto: Alena Hrbková

O Příliš drahém jedu, kde manžela hraje Petr Lněnička, říká: „Apeluje na diváky, aby nebyli hluší k tomu, co se děje.“

Můžete srovnávat obecenstvo, jsou nějaké rozdíly mezi Prahou a oblastí? A třeba i v oblečení?

Určitě, v Brně to bylo trochu lehčí s diváky. Přijít v Olomouci třeba s inovativnějším stylem inscenování je těžší. Vím, že se tam vždycky říkalo – No jo, ale tohle Hanáci neskousnou. A to nemyslím zle. Prostě tam bylo do toho krásného staršího divadla zvyklé chodit trochu konzervativnější publikum.

A co se týče oblečení, na představení do větších městských scén chodí diváci slavnostněji oděni. Mám v Praze také divadla, třeba Vinohradské nebo Národní, kam se obléknu slavnostně. Platí snad nepsané pravidlo, že v džínách se do divadla nechodí. Takže i do menších divadel se pěkně obléknu. Zvlášť dnes, kdy jsme dlouho chodili v teplákách, si ráda vezmu šaty.

Brno vám přiválo do cesty přítele, herce Jana Grundmana. Je pro herečku výhodné mít partnera ze stejného oboru?

Každý to může mít jinak, ale já jsem ráda, protože mé povolání je zároveň mým koníčkem. O divadle a hraní se bavím i mimo práci. Rozebíráme, co bylo na zkoušce. Jestli je nám v tom dobře, zda bychom to viděli jinak a tak. Také jsme oba zvyklí na nepravidelnost naší práce. Můžeme hrát i zkoušet o víkendu, o svátcích, v podstatě jsme letos neměli prázdniny. Pak se ale objeví třeba týden volna. Na ten už si teď nějak nevzpomínám…

Počátkem listopadu proběhla ve Švandově divadle premiéra hry Příliš drahý jed pojednávající o vraždě bývalého agenta Alexandra Litviněnka. Hrajete jeho ženu Marinu. Předcházelo roli studium případu?

Doporučili nám různé dokumenty, znala jsem ten případ jen matně. Oceňuji, že v divadle se může člověk pořád trochu dovzdělávat.

Marina Litviněnková se po smrti svého muže postavila statečně za to, aby byl případ rozkryt a vyšetřen. Jde o skutečnou postavu, jak se vám jeví?

Nedokážu říct, jestli bych byla stejně odvážná jako ona. Ještě za života manžela žili v neustálém strachu, zvažovali, jestli se odstěhovat z Ruska, protože se báli, že bude zabit. To se stejně stalo v Anglii. Kdyby žili jen sami, tak by to bylo také jiné, ale měli syna. Po smrti muže mohla mít klid, ale její vnitřní pnutí ji vedlo k tomu, že to, co mu vyčítala, dělala pak sama.

Vzpomenete si občas na dědečka Zdeňka Borovce, překladatele, libretistu a hlavně textaře, který napsal velké množství hitů pro naše přední interprety?

Myslím na něj často, přestože je to už docela dlouho, co zemřel. Nejraději jsme společně jezdili na chatu. Pořád tam má nějaké oblečení, svou sekerku i hrábě. Nejde na něj nevzpomínat. A pak, když jedu někdy taxíkem domů, hrajou třeba jeho písničku v rádiu a já si řeknu: „Jé, ahoj, dědo!“ Je tady pořád s námi.

Reklama

Výběr článků