Článek
Co jiného by ho, coby vizuálního tvůrce, tam zaujalo víc než proslulý místní karneval, který je plný barev a maskovaných interesantních figur.
Benátky jsou ovšem město, v němž se narodili cestovatel Marco Polo, malíř Tizian, skladatel Antonio Vivaldi, svůdník Giacomo Casanova nebo herec Terence Hill. Ovšem je to také město, které se každoročně potápí o několik milimetrů do moře, a je tam proslulé vězení olověné komory i most vzdechů, po kterém chodili odsouzenci.
„Karneval, karneval, začal bál, začal maškarní, letní bál, zástupy dívek hladkých spánků chraňte si čest a mládí, zamkněte brány na pět zámků ve městě masky řádí, jak se dá,“ zpívá se v potemnělé coververzi skupiny Olympic gothic rocková formace XIII. století. Přesně tento dojem se podařilo navodit Adolfu Bornovi na vystavených dílech.
Díky svému malířskému i kreslířskému mistrovství, smyslu pro dynamiku figury a absolutní preciznosti detailu vytvořil scenérie, které jako kdyby pocházely z přízračných dob. Taková je třeba litografie Večer v Benátkách (1994), na níž je tajemství vyjádřeno mužem v černém plášti, s bílou maskou na tváři. Stojí skrytý u zdi, zatímco po kanálu pluje líně gondola a vše pozoruje srpek bledého měsíce. Výše zmiňovaný tajemný přízrak se objevuje i jinde (Představení v Benátkách, 1995) a stává se sám gondoliérem plujícím v dešti ve vodách kanálu.
Nebyla by to ovšem Bornova díla, kdyby v nich neúčinkovaly dámy, nejlépe polonahé, ukazující cudně své vnady světu. Colombina na litografii Komedie v Benátkách (2016) udivuje svým (ne)cudným dekoltem, zatímco na litografii Příjezd divadelní společnosti (1983) dáma oslňuje odhalenou bělostnou nožkou v rozparku roucha. Někomu to možná nepřijde nijak erotické (zvlášť když dnes najdeme lascivní nahotu všude), ale v době panování jeho apoštolského veličenstva Františka Josefa I., kterou měl autor rád, stačil k pohoršení mírně odhalený kotníček.
