Úřad potrestal ženu za plácnutí osmiletého syna vařečkou po zadku. Bylo to v sebeobraně, hájila se

Senát Nejvyššího správní soudu (NSS) v čele s Tomášem Rychlým ale ženě řekl jen to, co už slyšela před tím: děti se prostě nebijí. A je celkem jedno, jestli útočným nástrojem byla vařečka, jak tvrdili úředníci, nebo obracečka s přiléhavě vyrytým nápisem „na prdel“, jak tvrdila žena.

Ačkoli je v českém právním řádu výslovně zakotvena nepřijatelnost fyzických trestů až od začátku roku 2026, podle úterního verdiktu NSS jde spíše o zpřesnění situace, neboť to, že tělesné tresty nelze tolerovat, plyne jak z rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, tak z mezinárodních úmluv.

K bití vařečkou či obracečkou mělo dojít v jedné z obcí na jižní Moravě, kde podle zjištění úředníků žena půl roku s četností minimálně dvakrát týdně trestala osmiletého syna tak, že jej bouchala vařečkou po zadku. Za přestupek proti zákonu o sociálně-právní ochraně dětí si žena vyslechla napomenutí a měla zaplatit tisícovku za náklady řízení.

Jenže žena se rozhodla pustit do právní války za své právo krotit syna podle svých představ a podala žalobu k brněnskému krajskému soudu. Tam neuspěla, neboť soud se odkázal na judikaturu evropského soudu, podle níž jakýkoliv fyzický trest dětí má vždy ponižující charakter, jedná se tedy o zásah do důstojnosti dítěte.

Takové vysvětlení ženě nestačilo a hnala to výš, konkrétně k NSS. Ve stížnosti operovala s tím, že v zákoně se mluví o „nepřiměřeném výchovném prostředku“, což by mělo znamenat, že i plácání vařečkou je v pořádku, pokud se už nebude jednat o nepřiměřený trest.

Připomněla, že syna měla ve střídavé péči, tudíž plácání dvakrát týdně, vždy s týdenní přestávkou, kdy byl hoch u otce, není nepřiměřeným trestáním. Navíc vařečka byla podle ní v permanenci jen dva měsíce a ne půl roku.

„Stěžovatelka použila výchovný prostředek jako krajní možnost v případě, že se bránila nezletilému, který ji a jejího partnera napadal a demoloval celou domácnost,“ stálo ještě ve stížnosti.

Soudci NSS ale neměli pro takové argumenty pochopení. „Je pravdou, že aktuálně účinná právní úprava výslovně nezakazuje tělesné tresty dětí. Tato okolnost ovšem nevylučuje odpovědnost stěžovatelky za přestupek, kterého se dopustila tím, že opakovaně tělesně trestala svého nezletilého syna,“ uvedli soudci.

„Všechny tělesné tresty použité proti dítěti jsou nepřiměřeným výchovným prostředkem, neboť je jimi zasahováno do lidské důstojnosti. Správní orgány se nemusely zabývat přiměřeností konkrétního tělesného trestu, tedy tím, jaký nástroj, v jakém časovém období a za jakých situací stěžovatelka k trestání nezletilého používala,“ stojí ve verdiktu.

„I pokud by bylo prokázáno, že stěžovatelka syna trestala pouze ‚lehkou dřevěnou obracečkou‘, trestání používala v situaci, kdy byl nezletilý vulgární a agresivní, a trestala ho především v období dvou měsíců a nikoli během půl roku, i v takovém případě by vůči nezletilému použila tělesný trest, který je ze své podstaty nepřiměřeným výchovným prostředkem,“ zakončili soudci.