Článek
I v případu znojemské obdoby slavných rodů Monteků a Kapuletů ze Shakespearovy tragédie Romeo a Julie šlo o dva mladé lidi ze dvou mocných místních rodin.
Jak totiž Novinky zjistily, rozbuškou k hned několika násilným akcím, které vyvrcholily právě najížděním do lidí, byla domluvená svatba. Respektive delikátní situace, kdy se některé tvrzené věci stran snoubenců ukázaly být nepravdivé. A do hry tu vstoupila čest obou rodin.
Situace vyvrcholila letos v polovině června, kdy šestnáctiletý kluk sedl za volant šedého SUV a v parku v centru města najel rychlostí asi 30 km/h do skupinky lidí z druhého klanu, mezi nimiž bylo i nejméně jedno dítě. Policisté hocha rychle dopadli a kluk skončil ve vazbě s obviněním z pokusu těžkého ublížení na zdraví.
Těžké měsíce ve vazbě
V pondělí případ otevřel brněnský krajský soud. „Obžalovaný si musel být vědom toho, že najížděním svižnou jízdou do lidí může způsobit poranění. K tomu nedošlo jen díky včasné reakci a uskočení lidí ve skupině,“ konstatoval při jednání předseda trestního senátu soudu pro mládež Martin Hrabal.
Na lavici obžalovaných se před ním krčil drobný hoch, kterého soud teprve před týdnem pustil z vazby. Za mřížemi bohunické vazební věznice tak strávil půl roku a sám před soudem přiznal, že to byly těžké měsíce. Možná i pod dojmem takového zážitku u soudu prohlásil vinu. Chlapcovo jméno nelze podle zákona s ohledem na jeho věk uvádět.
Za pokus těžkého ublížení na zdraví na více lidech mu hrozilo jako mladistvému maximálně pět let vězení, veřejný žalobce Marek Vagai pro něho chtěl rok vězení. Senát soudce Hrabala ale došel k závěru, že po půl roce ve vazbě bude lepší, pokud hoch dostane dvouletý trest vězení podmíněně odložený na tři roky, spojený s dohledem probačního úředníka a nutností nastoupit na program zaměřený na prevenci páchání trestné činnosti.
Rodinné zázemí není podnětné
Soudce Hrabal uznal, že na argumentaci žalobce o nepodmíněném trestu bylo hodně pravdy, ovšem vzhledem k tomu, že hoch už měl půl roku vazby za sebou, do vězení by tak už nastoupit ani nemusel, neboť by mohl rovnou žádat o propuštění vzhledem k odpykání půlky trestu.
„Zásadní při trestání mladistvých je snaha o změnu chování. Proto se nám jeví podmínka lepší. Možná obžalovaný podmínku nevnímá jako trest, ale opak je pravdou. Bude to pro něj znamenat tu zásadní okolnost, zda se ve zkušební době osvědčí a bude žít řádným životem, nebo ne. A pokud ne, jsou tu ve hře další dva roky vězení,“ vysvětlil soudce.
„Činu se obžalovaný dopustil ve svých šestnácti letech. Jeho rodinné zázemí nelze vnímat jako podnětné. Karty, se kterými tak hraje, nejsou úplně jednoduché,“ přemítal soudce Hrabal, zatímco chlapcovi rodiče slzeli dojetím, že to tak dobře dopadlo.
Tohle je poslední šance
„Vazbu sice nelze označit jako institut primárně sloužící k výchovnému účelu, ale tady byla nepochybně varováním. Obžalovaný byl konfrontován s prostředky trestního práva v nejpřísnější roli. Do teď nic takového nezažil a je to víra, že se do takového prostředí nebude chtít vrátit, která vedla soud k tomu, že vhodnější bude právě podmínka,“ dodal Hrabal.
Soudce se po konci jednání obrátil ještě přímo na hocha. „Když něco uděláte, tak se zase potkáme a vy budete prosit a říkat, ať vám dám poslední šanci. To jsem zažil už mockrát. Tu poslední šanci jste dostal teď!“ rozloučil se s hochem soudce. „Už nic dělat nebudu,“ tvrdil mladík před tím, než opustil jednací síň.
Obhajoba se hned na místě vzdala práva na odvolání, stejně jako státní zástupce. Verdikt je tak pravomocný.
