Článek
K tragédii došlo loni začátkem října v kolínském bytě, kde obžalovaná se svou dcerou žila. Poté, co se žena vrátila z třídních schůzek, kde se dozvěděla, že její dcera nezvládá školní program a bude vyžadovat speciální péči, ubodala holčičku kuchyňským nožem s dvaceticentimetrovou čepelí.
Celkem jí zasadila 96 ran, v podstatě do celého tělíčka. Podle spisu dívenka vnímala všechny rány, všech téměř sto ran vzniklo před smrtí. Holčička se snažila bránit, měla řezné rány na dlaních, jak se snažila mámě vytrhnout nůž z ruky, ale marně.
Žena následně obrátila nůž proti sobě, způsobila si relativně lehká poranění a upadla do bezvědomí. Podle soudního znalce nicméně ztrátu vědomí nezpůsobila řezná poranění.
Podle znalců žena netrpí ani v době spáchání trestného činu netrpěla duševní poruchou, v době vraždy měla rozpoznávací i ovládací schopnosti plně zachované.
Šestatřicetiletá žena před soudem v slzách přečetla své několikastránkové vyjádření k obžalobě, ze kterého poněkud mrazilo. Nejprve popsala svou komplikovanou životní situaci, kdy otec (se kterým už nežila) na dceru přispíval málo a jen prvních pět let, do toho splácela hypotéku, čas od času si musela půjčit od matky.
Dcerce bylo diagnostikováno vzácné genetické onemocnění, obžalovaná měla proto obavy o budoucnost dcery. Někde se prý dočetla, že se děti s touto genetickou vadou nedožijí dospělosti. Což se nijak nezakládá na pravdě. „Milovala jsem ji, ale bylo mi jí neskutečně líto. Říkala jsem si, co jsme komu udělaly, že to muselo potkat zrovna nás,“ konstatovala žena.
V osudný den po třídních schůzkách vyzvedla dcerku po tanečním kroužku a šly spolu domů. Obžalovanou dlouhodoběji bolela hlava, tak si v jeden moment šla do koupelny pro prášek.
„V tento moment se mi prohnal hlavou nápad, že se zabiju, a to intoxikací,“ řekla. Zkombinovala různá analgetika, celkem podle svých slov spolykala asi šest hrstí prášků. Pak si šla lehnout za dcerou do postele, chvilku si pohrály, mazlily se.
„Plán byl zabít sebe a (dceru) nechat rodičům. Ale pak mě napadlo, že bude potřebovat speciální péči, a to bude znamenat spoustu starostí. Tak jsem si řekla, že nemůžu své starosti hodit na své rodiče. Tohle je mé dítě a můj problém,“ četla v slzách své vyjádření obžalovaná. „(Dcera) byla hodná, sladká, ale tohle si nezasloužila. Proto jsem došla k radikálnímu řešení a rozhodla se, že si jí vemu s sebou. (…) Nevěděla jsem, co rychle udělat. Přiznávám, že mé jednání bylo sobecké,“ pokračovala žena.
V ten den byla prý nešťastná z toho, co se dozvěděla ve škole z třídních schůzek. To bylo poslední kapkou, rozběhla se do kuchyně a z šuplíku vytáhla největší nůž.
„Dívala se na mě a všimla si, že držím v ruce nůž. Začala si stoupat a natahovat ke mně ručičky a chtěla mě obejmout. Vycítila, že je něco špatně, ale nebylo snadné vysvětlit dítěti, co. Řekla jsem jí, že odejdeme společně, že ji tu nenechám napospas osudu,“ popisovala chvíle před vraždou žena.
„Svými gesty se mě zeptala, jestli si může vzít s sebou plyšáčky. Se slzami v očích jsem řekla, že ano. Myslím, že to vůbec nepochopila, ale bylo jasné, co bude následovat… Pamatuju si pouze tři, čtyři bodné rány, přičemž ta první mířila vedle. (…) Poslední, kterou si pamatuju, směrovala do krku, to byla konečná. Viděla jsem, jak se nadechla naposledy. (…) Bylo to velmi rychlé a bez zbytečného trápení. Odhodila jsem nůž a lehla si vedle ní. Políbila jsem jí na čelíčko a řekla jí, že ji strašně moc miluju, ať mi to odpustí,“ pokračovala s tím, že „ví, že prvních dvacet minut po smrti mrtví slyší. To je doba, než duše opustí svou tělesnou schránku“.
Pak už si prý nepamatuje nic a probrala se až v nemocnici. Do zamčeného bytu se až na druhý den museli násilím vlámat hasiči a policie, které zburcovala matka obžalované.
Své vyjádření matka uzavřela slovy: „Jsem vinna.“ Následně učinila tzv. prohlášení viny, které soud přijal.
Žalobkyně Miloslava Zagarová navrhovala pro ženu dvacetiletý trest, vzhledem k učiněnému prohlášení viny by akceptovala i o něco mírnější, ale maximálně devatenáctiletý trest.
Minimálně část vyjádření obžalované považovala za účelové. „V samotném prohlášení nezaznělo, že by činu litovala. To nezaznělo ani jednou, spíše zaznělo, že litovala sama sebe,“ všimla si žalobkyně.
Na rozdíl od ní byl obhájce toho názoru, že by šlo mimořádně uložit trest pod zákonnou trestní sazbou, která v tomto případě činí 15 až 20 let, případně i výjimečný trest.
„(Obžalovaná) prožívala těžké životní období, nevěděla si rady s dcerou, měla za to, že se dcera nedožije dospělosti,“ popisoval situaci své klientky. Ta na závěr jednání jen hlesla, že činu lituje.
Soud nakonec uložil trest ve výši osmnácti let, který je podle předsedy senátu Lukáše Barneta dostatečný. „Máme za to, že paní obžalovaná je osobou ještě relativně mladého věku a při té prognóze možné resocializace není nutné působit přísnějším trestem,“ podotkl soudce.
Žalobkyně se k případnému odvolání zatím nevyjádřila.