Článek
Za svým pozoruhodným životem se ohlédl v autobiografii s názvem Naděje, která právě vychází. Ta se neubírá od narození až po současnost. Mnohem spíš jde o mozaiku vzpomínek, postojů a zážitků, které formovaly jeho vidění světa. Jedním z prvních silných momentů je příběh rodiny. Prarodiče a otec Mario si v roce 1927 koupili lodní lístek na parník, který měl vyplout z Janova do Buenos Aires.
Kvůli zpožděnému prodeji majetku však odjezd nestihli a cestu museli odložit. Loď se během plavby potopila a tragédie si vyžádala mnoho obětí. „Díky tomu jsem dnes tady,“ píše v knize František. Rodinný příběh se tak stal připomínkou, jak náhoda může rozhodnout o životě i smrti.
Život Jorge Marii Bergoglia nebyl od počátku veden ambicemi stát se autoritou. Vyrůstal v prostředí, kde se více než slovy mluvilo činy. Františkův otec Mario byl účetní, který se v Argentině snažil uživit rodinu v nejistých podmínkách přistěhovalecké čtvrti. Matka se věnovala výchově dětí a domácnosti. Ale právě generace před nimi – prarodiče – sehrála ve formování jeho hodnot zásadní roli.
Jak doopravdy žil papež František?
Vztah k víře se nezrodil najednou, ale postupně – skrze každodenní život. Vzpomíná, že víra byla přirozenou součástí rodinného prostředí, ne učenou doktrínou. „Jako by to byl jazyk, učili jsme se mluvit a učili jsme se věřit,“ říká ve své autobiografii. Nedělní mše, procesí, modlitby vedené babičkou, to všechno se hluboce zapsalo do vnímání světa.
Jazyk, kterému rozuměl každý z nás
Když 13. března 2013 poprvé vystoupil z balkonu Svatopetrského náměstí jako nově zvolený papež, nezačal pompézní řečí. Jen pronesl: „Dobrý večer.“ Už tehdy dal najevo, že nechce vystupovat jako někdo, kdo shora rozdává pokyny. Svůj úřad vnímal jako službu – ne jako vládu.
Jako papež se často ocital v rolích, kde se od něj očekávalo mlčení nebo opatrnost. On ale mluvil otevřeně – o selhání církve, o ekologické krizi, o utrpení migrantů. Během své návštěvy na ostrově Lampedusa, symbolu uprchlické tragédie, veřejně oplakával mrtvé, kteří nikdy nedosáhli břehu, a připomínal, že jeho rodinu mohl potkat stejný osud. Nebál se položit otázky, které mířily ke každému z nás: „Kdo je za tu krev odpovědný? Nikdo! Všichni odpovídáme následovně: Já ne, já s tím nemám nic společného, to jiní, já určitě ne.“ A když došlo na téma konfliktů, byl nekompromisní: „Není žádný bůh války. Kdo vede válku, je zloduch. Bůh je mír.“
Papež František nebyl reformátor v klasickém slova smyslu. Spíš někdo, kdo vrátil do veřejného prostoru důležitost slušnosti, empatie a odvahy mluvit přímo. Kniha Naděje tak není jen životopis papeže Františka. Je to dokument doby – pohled člověka, který se nebál přiznat vlastní slabost, ale zároveň věřil, že právě ta dává sílu.
Knihu papeže Františka zakoupíte na luxor.cz.