Článek
Až na jednoho staršího prudiče, který však byl dost zbabělý na to, aby přímo řekl, že Ukrajinu nemá rád, tudíž podporuje Rusko, šlo o přínosnou výměnu názorů a informací. Ale i v této debatě opakovaně zazněla, především od moderátorky, formulace, která mě osobně vždycky zarazí. A že těchto případů, kdy se používá, je víc než je zdrávo, možná uznáte sami, až v dalších řádcích povím, oč jde.
Stále se totiž říkaly věty typu: „My jsme zvolili vládu, která nechce Ukrajině pomáhat“, „My si neuvědomujeme, že kdyby Ukrajina padla, další na řadě jsou země, které leží od ní na západ, a Česká republika je jedním z terčů“, či „My stále trváme na tom, že to není naše válka, a nám záleží jen na tom, abychom se měli dobře, ať se děje co se děje“.
Nesmyslnost těchto výrazů bila do očí. Už jen proto, že v místnosti, kde debata probíhala, se až na výjimky sešli lidé, o kterých žádná z uvedených vět začínajících slovem my absolutně neplatila.
Především pochybuji, že by většina přítomných odevzdala loni ve volbách svůj hlas jakékoli ze stran a hnutí, které nyní tvoří českou vládu, jež jako celek škodí Ukrajině, tudíž napomáhá Rusku, které se zase netají tím, že Česko je nepřítelem.
Rovněž je vysoce nepravděpodobné, že se na debatě shromáždili lidé, kteří si neuvědomují, že Česko je na ráně, pokud Ukrajina padne. Mnozí přítomní v sále na Ukrajinu pravidelně jezdí s pomocí a na vlastní oči vidí, co dokáže ruské barbarství.
Stejně tak je nejapné předpokládat, že aktivní podporovatelé Ukrajiny sdílí mentalitu politiků vládní koalice.
Jaképak my, když to nejsme my, ale jsou to oni.
Zažitá tradice z dob národního obrození je úctyhodná, ale ztratila smysl. Stalo se to vlastně dávno, už za nacistické okupace, a vrcholu dosáhlo udávání a ničení jedněch členů společnosti jinými členy společnosti po převzetí moci komunisty.
Současná vláda je dědicem a pokračovatelem normalizačních komunistů. Rozdíl je pouze v tom, že Husáka a spol. nikdo svobodně nevolil. Babiše a spol. ano.
Fakt jsme to byli my?
