Článek
Spokojených bylo tehdy málo. Možná vůbec nikdo nebyl spokojený. Ani zastánci starých pořádků. Věděli, že se blíží konec, a přemítali, jak se přizpůsobit novým poměrům. Pak tady byli lidé, kterým scházela svoboda. A nakonec ti, kteří postrádali lepší žrádlo, hadry a fára. Chtěli se mít jako na Západě. Byli přesvědčeni, že tam měli fára, hadry a žrádlo nesrovnatelně lepší. A prachy tam měli.
Koncem roku byl zvolen prezidentem Československa Václav Havel. V novoročním projevu mimo jiné řekl: „Naším největším nepřítelem jsou dnes naše vlastní špatné vlastnosti. Lhostejnost k věcem obecným, ješitnost, ctižádost, sobectví, osobní ambice a rivality.“
Ukončil projev slovy: „Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů.“ zde.
Za necelých deset let, v červnu 1999 v anketě LN Co přinesou Češi do EU? Jiří Talafous, Brno uvedl: „Jako národ jsme vzdělaní a šikovní, žádný z nás se ve světě neztratil, naopak, mnoho jich proslulo. Jsem na nás jako národ hrdý a věřím, že budeme přínosem pro větší společenství.“ A Jana Zeisová, Praha 6, odpověděla: „Fušerství, vyčůranost, šlendrián, alibismus, nacionalismus.“
Spirála dějin se točila a dnes je to třicet let od listopadu 1989. Republika je samostatná, svobodná, demokratická. Ostatní Havlova přání se naplnila podmíněně. Některá vůbec. Lhostejnost k věcem obecným, ješitnost, ctižádost, sobectví, osobní ambice a rivality mají žně. Kvete blín politické prostoty, která je základem úspěchu nositelů zmíněných vlastností. Není to nic nového v lidské historii. Nic speciálně českého. Jen to vždy končívalo špatně pro jedince, kteří uznávají ty jednoduché recepty.
Před třiceti lety mělo Československo lepší vnější podmínky než ty, které má současná Česká republika. Dnes máme nevlídné Spojené státy americké, nepřátelské Rusko, všudypřítomnou Čínu a Evropskou unii, která pod náporem zvenčí i zevnitř skřípe jako stará drožka. Spirála dějin se vrátila v horší podobě.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Národní společnosti mají tendenci v kritických chvílích opakovat zažité vzory. Ten nejvíc zažraný je brblavé ohýbání hřbetu. Teď se ukáže, jestli bylo třicet let dost na to, aby vyrostli lidé, kterým se tato pozice hnusí. A jestli je jich dost na udržení rovné páteře.