Článek
Kdo nevěří, že Voloďa Putin byl chlapec vyhledávající takovou zábavu, může si to ověřit ve vzpomínkách jeho tehdejšího známého. Léta běžela. Putin vyrostl, stal se ruským prezidentem a dá se pochopit, že na tomto životním úseku neměl mnoho zábavy. Opět si musel vymýšlet různá rozptýlení.
Ruské tajné služby ho informovaly, že se německá kancléřka Angela Merkelová panicky bojí psů. Paráda, řekl si nejspíše Putin, bude bžunda! Jakmile za ním Angela přijela do jeho rezidence, pustil na ni psa a kochal se tím, jak se bojí ta papaláška kapitalistická.
Putin také měl legraci z toho, že nikdy nikam nechodil včas. Ani na setkání s nejdůležitějšími zahraničními státníky. Občas se zpozdil o desítky minut. Bezpochyby se opičil po svém vzoru, J. V. Stalinovi, který po Leninově smrti vyprávěl o svém prvním setkání s vůdcem světového proletariátu:
„Je zvykem, že ,velký člověk‘ obvykle přichází na schůzi se zpožděním, aby účastníci s napětím očekávali jeho příchod, přičemž předtím, než se ,velký člověk‘ objeví, účastníci schůze varují: ,Pšt… tiše… už jde.‘ Tento rituál mi nepřipadal zbytečný, neboť působí impozantně a vzbuzuje úctu. Jaké bylo tedy moje zklamání, když jsem se dozvěděl, že Lenin přišel na schůzi dříve než delegáti a schoulil se někde v koutě, kde si jako prostý člověk povídá, vede tu nejobyčejnější konverzaci s těmi nejobyčejnějšími delegáty konference. Neskrývám, že mi to tehdy připadalo jako jisté porušení některých nezbytných pravidel.“
V současném Česku nejsou ve vládě žádní „velcí lidé“, ale chtěli by jimi být. Premiér Andrej Babiš léta hlásá, že chce řídit Českou republiku jako svou firmu. Samoděržavní šéf může dělat, co chce, a nikdo proti tomu ani necekne. Babiš proto přišel na páteční schůzku s prezidentem Petrem Pavlem o patnáct minut později a na upozornění hlavy státu, že se domluvili na jiném čase, jen zabrblal: „Tak nějak to nevyšlo, no.“
Stalina, Putina a Babiše spojuje sláma čouhající z bot. Takoví jedinci se neumí omlouvat. Babiš místo toho propaguje lopatkovou teorii, podle níž vítězí ten, který praští jiného lopatou po hlavě.
Dvacáté století bylo plné pochodujících postav se slámou v botách a s lopatou v ruce. Ty, kteří se dokázali omlouvat, mlátili lopatou po hlavě a podpalovali slámou.
Bacha na to.
