Článek
Tento komentář byl původně natočen pro Český rozhlas Plus.
Stručně a zjednodušeně řečeno se jedná o mentální fundament současného putinovského režimu. Zahrnuje jak ruský nacionalismus, jehož nositeli nejsou pouze etničtí Rusové, tak zásady, které v ruské společnosti platí v první řadě.
Patří sem představa o Ruské federaci jako pevnosti obklíčené četnými nepřáteli, kteří mají jedinou touhu, a sice vpadnout na ruské území, podrobit si ruský lid, přinutit ho k homosexuálnímu chování a zplundrovat nerostné bohatství ruské země.
Státní propaganda už dlouho pěstuje nejen samotný tento obraz, ale také následné reakce. Ruský občan musí podle stále opakovaných instrukcí bezmezně milovat svou vlast a vůdce, kterého Bůh instaloval do jejího čela. Zároveň musí být vždy připraven tuto vlast na příkaz vůdce bránit, a to i preventivním přepadením zemí, na které vůdce ukáže.
Toto je v hrubých rysech rašismus. V Evropě ví každý, kdo vědět chce, kolik lidských obětí je na svědomí strůjců a nositelů této ideologie. Počítají se mezi oběti i samotní obyvatelé Ruské federace, a to po statisících.
Čerstvý příklad vražedné podstaty rašismu se tragicky vyjevil v těchto dnech. V emigraci si vzal život 20letý syn známého opozičníka a bývalého poslance Státní dumy Dmitrije Gudkova.
Je to bezesporu především rodinná tragédie, ale dopis na rozloučenou uvádí všechno do širších souvislostí.
„Došel jsem k jasnému pochopení — jediný způsob, jak najít štěstí v emigraci, spočívá v asimilaci a zřeknutí se ruské identity ve prospěch cizí. Pro mě je ale tato cesta nepřijatelná. V životě jsem dostal dva nejlepší dary: narodit se jako Rus a žít v Rusku. A přestože to druhé bylo náhle přerušeno, právo na to třetí mi už nikdo nevezme, právo zemřít jako Rus. Sláva Rusku!“ napsal.
Před časem jsem se v Praze bavil s Irinou Ščerbakovovou, původním povoláním germanistkou a samozřejmě v očích Kremlu cizí agentkou, která žije v Berlíně a ani ve svých více než 75 letech neustává v činnosti v organizaci Memorial odhalující zločiny sovětského režimu.
Zapamatoval jsem si její slova: „Mladým lidem v emigraci, které potkávám, říkám, že by měli zapomenout na Rusko a měli by jít studovat v zemi, ve které jsou, a pak by tam měli budovat svůj život.“
Jenže je to jeden hlas proti státní mašinerii. Když do vás od útlého věku hustí, že Rusko je Bohem vyvolená země, která musí diktovat svou vůli zkaženému zbytku světa, nepodlehnou jen jednotky z milionů.
Pohříchu, a to mluvím i na základě vlastní komunikace s některými významnými emigranty, žije představa velkého, unikátního a přinejmenším v duchovní sféře nadřazeného Ruska i v hlavách velkého množství Putinových odpůrců.
Rašismus, jak vidět, zabíjí různými způsoby.
