Článek
Kdo si myslí, že se to nestalo, může se snadno přesvědčit, že to slovo skutečně padlo.
Kdo je vlastně Čecháček? Černého definice je dlouhá. Uvedu její podstatnou část.
Spiknutí prostřednosti proti všemu nadprůměrnému je sice společným jevem všech národů malých, ale v našem bylo vždy mocně potencováno tou ‚lidovostí‘ našeho vzdělance, a tím bylo vždy nebezpečnější než jinde, vedle Čecha se vždy u nás plazil a na Čecha číhal Čecháček.
Čemu říkám čecháčkovství? A říkám tomu také české podučitelství. A české chalupnictví. Říkám tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti, se kterou je možné se na světě setkat pouze v Čechách, kdybych měl náladu žertovat, řekl bych, že je rysem vysoce originálním.
Intelektuální nedochůdností — může být různá — myslím zde nedovzdělanost omezeně zakrnělou úzkým domácím obzorem, ale cítící se přitom drze na výši jakýchkoliv světových a vůdčích úkolů, neboť je osobivá, závistivá a ctižádostivá. Ponech jí svobodné bezpečí a zvůli: stačí domýšlivě zmentorovat celý svět…
Václav Černý i Václav Havel měli jedinečnou, ač nezáviděníhodnou možnost zažít působení Čecháčků v nejrůznějších podobách. Za druhé světové války to byli udavači a kolaboranti, po válce se často z týchž jedinců formovaly rudé gardy a lidové milice a po roce 1968 se stali Čecháčci hlavním pilířem normalizace.
Obou pánů se báli a dokonce je zobrazili pod jinými jmény v dílech seriálu Třicet případů majora Zemana věnovaných událostem roku 1968. Václav Černý umřel v roce 1987. Václav Havel pokračoval jako ústřední postava polistopadové politiky a s Čecháčky si užil své. Musí se však uvést, že se ani jako hlava státu nikdy netajil svým odporem k značné části obyvatel, takže šlo o oboustranné bitky. Ale to je téma pro jinou úvahu.
Vraťte se prosím k Černého definici a najděte v tom turky, macinky, vondráčky a další. Nedá to práci.
Situace odpovídá pasáži z knihy jiného velkého Čecha:
Z Vltavy právě před Národním divadlem koukala z vody veliká černá hlava a postupovala pomalu proti proudu.
„Je to sumec?“ opakoval Povondra junior.
Starý pán upustil prut. „Tohle?“ vyrazil ze sebe, ukazuje třesoucím se prstem. „Tohle?“
Černá hlava zmizela pod vodou.
„To nebyl sumec, Frantíku,“ povídal starý pán jakýmsi nesvým hlasem. „Půjdeme domů. To je konec.“
„Jaký konec?“
„Mlok.“
