Článek
Milion chvilek a jeho předseda Mikuláš Minář odvedli neuvěřitelný kus práce s organizací obrovského shromáždění občanů nespokojených s Babišovou vládou. Vydali však zároveň zákaz účasti politiků na programu.
Výsledkem byla akce, která měla navodit dojem opakování listopadu 1989. Jako happening to bylo možná dobré. Kdyby to tak zůstalo, byla by to pouze sluníčková sobota. Slunce opravdu svítilo a statisíce účastníků měly radost, že je jich tolik.
Jenže když se akumuluje tak obrovská energie, musí být použita k akci. Jinak vyšumí.
Místo zakázaných profesionálních politiků se předvedli politici amatéři v čele s Minářem. Vyústilo to v Babišovu radost. Vždyť mu z pódia shromáždění, které v případě přetavení do politického útoku mohlo jeho postavení skutečně ohrozit, vzkázali, že konkrétně jeho považují za v jádru hodného a že ti zlí jsou jen Motoristé a SPD.
Nedivil bych se, kdyby Babiš dostal takový záchvat smíchu, že by mu praskla guma od tepláků. Navíc když z pódia Letné vyzvali demokratické strany, aby přemýšlely o kolaboraci s ANO.
Termín kolaborace mi nevyklouzl náhodou.
Zatímco se ve spoustě společností chystá, probíhá nebo už skončila srážka mezi skupinami obyvatel, které vyznávají opačné až navzájem nepřátelské hodnoty, v Česku se použilo obrovské shromáždění k tomu, aby zazněla výzva k naplnění starého hesla: Co jsme si, to jsme si.
Mne napadá Churchill. „Měli na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolili hanbu. Budou mít válku.“
Jednou tu nebude Babiš, T. Okamura ani další kreatury. Spoluobčané, kteří podobné jedince volí, protože jim slíbí jistý kus žrádla a beztrestnost vůči těm, které nenávidí, však zůstanou.
Jde o momentální volební většinu v Česku, včetně známých, včerejších přátel i nejbližších příbuzných lidí, kteří naopak k životu potřebují svobodu.
Jenže ta druhá část společnosti svobodu nejen nechce. Ona ji nepotřebuje. A nesnáší všechny, kdo jsou chytřejší, schopnější, podnikavější, bohatší.
Proto volí různé babiše, t. okamury, macinky a jiné turky. Po vyjmenovaných vstanou noví bojovníci, protože po nich bude vždycky poptávka mezi těmi, pro které je svoboda na dvě věci.
Jak vedle těchto spoluobčanů žít a naslouchat vlastnímu pudu sebezáchovy, dnes nikdo ze svobodomyslných lidí neví.
Od politiků, kteří by zrovna je mohli zastupovat, se ničeho nedočkají. I kdyby se objevili na pódiu Letné, nic srozumitelného by pravděpodobně neřekli. Sami neví, co mají dělat.
