Hlavní obsah

Očima Saši Mitrofanova: Odbory v mé teorii a praxi

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Každý v mé generaci, kdo musel projít školstvím pod vedením komunistické strany, mnohokrát slyšel, jaká je role odborů. To byla teorie. V praxi to bylo přibližně stejné jako v teorii.

Foto: Milan Malíček, Právo

Alexandr Mitrofanov

Článek

Předseda podnikového výboru ROH byl bodrý muž, který na každé schůzi opakoval vtip, že ženská potřebuje každý den něco teplýho do žaludku. Tak propagoval závodní stravování. Rekreace ROH zná dokonce pokolení, které vyrostlo po změně poměrů, z filmů o Andělovi. Ještě se vybíralo na fond solidarity a kam ty peníze šly? Třeba na výcvik palestinských teroristů na území ČSSR, co já vím.

Po listopadu 1989 jsem se s odbory přímo na pracovišti nesetkal, zato pracovně ano a poznal jsem řadu celostátních představitelů. Snadno si vybavím jednoho šéfa, který se pyšnil tím, že když vyslovoval název firmy Hachette, tak to četl, jak mu zobák narostl. Tedy skutečně „hachete“, nikoli správně „ašet“. Nepodařilo se mi pochopit, jestli takhle poukazoval na svou blízkost k pracujícímu lidu, nebo byl jen negramotný.

Později mě práce přivedla do blízkosti dalšího odborového bosse, který byl opravdová osobnost a věděl, jak na své děti v organizaci. Proto se mu přezdívalo „táta pracujících“. Ukončil svou produktivní činnost tam, kam svými schopnostmi a vybaveností patřil, v Evropském parlamentu.

Současný odborový předák je nedávný kandidát na prezidenta a nyní volá do boje proti vládě. V pondělí se bude stávkovat.

Jednou jsem se dostal přímo do epicentra rozbouřené demonstrace odborářů. Tehdy mezi ně přišel ministr financí Miroslav Kalousek a byl místo debaty popliván. Stál jsme asi tři metry od něj a můžu dosvědčit, že oponenty nebyli ministrovi ctihodní odboráři, ale obyčejný sprostý dav. Musel by mě přesvědčit o opaku stejně silný zážitek, když by dav působil jako shromáždění ctihodných odborářů. To se doposud nestalo.

Premiér Petr Fiala, ministři Mikuláš Bek a Zbyněk Stanjura kritizují odborové bosse, kteří podle nich jen zbytečně zvyšují napětí ve společnosti, zvláště když do školství peníze navíc půjdou. Dodám k tomu širší rámec. Celosvětově se bouří ti členové společností, kteří nevidí v té budoucnosti, která by stála na kvalifikované duševní práci, své místo.

Existuje dokonce celá obrovská země, která v podobě, v níž setrvává a není schopna jiné, nemá v budoucnosti co dělat. Proto jako dodatek k hybridní válce, která má změnit svět tak, aby v něm nejen zůstala, ale tvrdila muziku, zahájila válku horkou.

Každý ať je tam, kam patří. Jen by bylo užitečné uvědomit si, kdo patří kam a komu, byť to možná netuší, nakonec pomáhá. Na závěr rodinné foto.

Reklama

Výběr článků

Načítám