Článek
Mimořádně často se ve veřejném prostoru setkávám s vyjádřeními, v nichž zaznívá „my“. Abych nezdržoval s popisem, uvedu několik nejrozšířenějších příkladů. Kolikrát jste četli nebo slyšeli: „Zvolili jsme Babiše“? Nebo dejme tomu: „My Češi holt jsme takoví… (následuje charakteristika, může být kladná, ale také záporná).“ Jsem si jist, že každá čtenářka či každý čtenář dodá podobné výroky z vlastní zkušenosti – a možná i vlastního autorství.
Je to samozřejmě dávno známý jev, tzv. rétorické „my“. Bez potíží lze najít jeho definici.
Rétorické „my“ označuje stylistický prostředek, kdy mluvčí používá první osobu plurálu („my“) k vytvoření pocitu kolektivní identity, solidarity nebo sdíleného zájmu s posluchači. Tím se adresát zapojuje do společné skupiny, což posiluje přesvědčivost projevu a snižuje distanci mezi řečníkem a publikem.
Kolektivní identita? Sdílený zájem? Proč ne. Co je to ale za kolektiv, do kterého sociální tvor zvaný člověk ve skutečnosti chce patřit a patří? A jaký zájem sdílí?
Jde o národ? Pokud by tomu tak bylo, neexistoval by žádný rozdíl mezi Jindřichem Rajchlem a Petrem Pavlem. Každý myslící člověk snadno rozpozná falešnost takového tvrzení.
Stejně tak je nepřesné – přitom dost rozšířené – oznámení: „Zvolili jsme Babiše!“ Platí pouze pro ty spoluobčany, kteří Babiše doopravdy volili. Je absolutně mimo v případě těch, kteří Babiše nesnášejí.
Totéž lze říci o výrazech naše vláda či náš prezident. Formálně a nezpochybnitelně jde o vládu České republiky a o prezidenta České republiky. Jaký je ovšem momentální stav? Nebude třeba velkého sociologického šetření, aby se přišlo na to, že většina těch, kteří pokládají Babišovu vládu za svou, zároveň zcela odmítá Petra Pavla jako hlavu státu, a vice versa.
Psychologická bariéra, která překáží drtivé většině uživatelů jazyka uvést své výrazové prostředky do souladu s reálným stavem věcí, v němž zcela prokazatelně existují dvě protichůdné skupiny, „my“ a „oni“, vznikla v období budování národní identity a národního státu, kdy se razilo heslo nezbytné jednoty, která se chápala jako cesta k přežití.
Dnes se ale jedno „my“ organizuje kolem vládních a poslaneckých nevzešlých kvásků, které dělají první poslední, aby se zalíbily Rusku, historicky prověřenému nepříteli české samostatnosti, zatímco druhé „my“, které se hlásí k prezidentu republiky, je na opačném pólu.
„My“ jako „národní monolit“ se přežilo. Stačí se podívat po Evropě, neřkuli do Spojených států.
