Článek
Netanjahův Likud získal podle dosavadních součtů nejvíce křesel, a to navzdory tomu, že právě za jeho vedení došlo 7. října 2023 k bezprecedentním teroristickým útokům se skoro 1200 oběťmi a 251 unesenými. Selhaly tajné služby, ale i politické vedení nese odpovědnost, protože podcenilo riziko hrozící ze strany Hamásu.
Kdo se dopustil jakých chyb mimo armádu, jasné není, protože Netanjahu brání veřejnému vyšetřování politické odpovědnosti. Je však nesporné, že premiérova snaha nechat žít Hamás z katarských peněz byla chybou, která teroristy posilovala. S přepravou kufrů s hotovostí přitom Netanjahu souhlasil asi ve snaze udržet napětí mezi Hamásem a Fatahem a oslabovat tím palestinskou samosprávu, aby nevyhlásila samostatný stát.
Otázky mohou padat i ohledně vedení války. Tvrdá izraelská reakce je pochopitelná, ovšem je otázkou, zda celá kampaň byla vedená správně, protože obětí na palestinské straně je příliš.
U všech vojenských řešení se vždycky musejí zvážit politické dopady, což se za války s Hamásem nedělo, takže židovský stát teď čelí obviněním z genocidy.
Odpovědi se však čekat nedají, i když Netanjahu nemá s kým složit většinovou vládu. Samotný pat bude dále petrifikovat situaci v rozdělené izraelské společnosti, která se zacyklila.
Pokud se však nevyvodí politická odpovědnost, ohrožuje to bezpečnost židovského státu, kterou přitom veterán izraelské politické scény vždy označoval za prioritu. Ještě před volbami varoval, že Írán s jadernou zbraní by Izrael vzhledem k jeho malé rozloze mohl vymazat z mapy.
Bezpečnost Izraele však také ohrožuje prohlubující se mezinárodní izolace. Ta může do budoucna komplikovat situaci i jeho ozbrojeným silám, což už židovský stát zažil po šestidenní válce z roku 1967. Tehdy při útocích na egyptská a syrská letiště a po dobytí Sinaje ztratil francouzskou podporu.
Skutečnost, že polarizující Netanjahu zůstává i ve svých 77 letech v politice, posiluje i arabské strany. Právě kvůli nárůstu jejich podpory ani jeden z proti sobě stojících bloků nezískal většinu. Netanjahuova přítomnost navíc brání ve spolupráci i těm pravicovým stranám, jež k sobě jinak mají blízko. Například Avigdor Lieberman s ním už nikdy do vlády nepůjde, naopak ho chce nechat stíhat pro vlastizradu.
Dosluhující premiér se nakonec musel spojit s naprostými extremisty, kteří by chtěli, aby se součástí Izraele stala i okupovaná území, nebo se stranami reprezentujícími (ultra)ortodoxní Židy charedim, kteří odmítají sloužit v armádě, což také oslabuje izraelskou armádu.
Netanjahu by měl skončit v politice, jako to udělala v roce 1974 po jomkippurské válce Golda Meirová. I tehdy selhaly izraelské tajné služby a země nečekala, že by na ni mohli zaútočit v nejsvětější den židovského kalendáře arabští sousedé. Válku o svou existenci Izrael vyhrál a Agranatova komise Meirovou nakonec očistila. Ona přesto odešla. To však Netanjahu udělat nechce. Zřejmě proto, že se bojí stíhání. Tímto postojem ale štěpí a oslabuje svou vlastní zem.
