Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Tiché dohody kandidátů

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Dva z velkých favoritů prezidentské volby, Andrej Babiš a Petr Pavel, sice stojí proti sobě, ale mají také něco společného – oba byli v KSČ, což svědčí o roli, kterou hrála za socialismu komunistická strana v Československu. Oba taktéž svoje zapojení do režimních aktivit bagatelizují.

Alex Švamberk

Článek

Andrej Babiš v sobotním rozhovoru pro Právo dokonce přišel s naprosto absurdním tvrzením: „Já jsem nebyl komunista. Byl jsem řadový člen strany.“ Každý člen komunistické strany ovšem byl komunista, i když byl ve straně jako Andrej Babiš z ryzího oportunismu. Na upřesnění, že nebyl nomenklaturní kádr, něco bude už kvůli tomu, že byl v půlce osmdesátých let třicátník. Nemusel být kovaný komunista, po takových strana po normalizaci moc netoužila. Před přesvědčenými, kteří by mohli stranu kritizovat, že se vzdaluje svým ideálům, dávala KSČ přednost oportunistům, kteří věděli, že jim členství ve straně otevírá dveře k vysněné kariéře. Proto uzavírali se stranou tichou dohodu, že v tom případě proti ní nepůjdou. Ovšem tato tichá dohoda neznamenala, že by stačilo vstoupit do strany a tím by vše haslo. Kandidát i mladý straník museli plnit zadané úkoly. Zejména takový, v jehož rodině měli, jak Babiš říkal, tři „emigračky“. Emigranti mezi příbuznými komplikovali případný postup. Už při vstupu do strany bylo nutno deklarovat své postoje, vysvětlit, jaké postoje kandidát i jeho rodiče zastávali v roce 1968 a po něm, a zmínit, jestli někdo z rodiny neemigroval.

Pokud Babiš říká, že takových jako on bylo 1,6 milionu, což rozhodně není pravda, ne každý měl takové ambice jako on, měl by také připomenout, že valná většina z 15 milionů obyvatel ve straně nebyla. Komplikovalo to kariéru, nebo ji to dokonce znemožňovalo, ale odmítnout nabídku ke vstupu do strany šlo. Mohl to udělat i Babiš, pokud by však i tak zůstal ve výsadce, jak se říkalo podniku zahraničního obchodu, na služební cesty do devizové ciziny by musel zapomenout.

Na druhou stranu by nemusel přicházet do styku se Státní bezpečností. Babiš má pravdu, když říká, že psát hlášení museli všichni, kteří jezdili ven. Rozhodně není pravda, že byly dvě StB, jak se snažil naznačit v rozhovoru pro Show Jan Krause: „Ta StB ekonomická, ta chránila ekonomické zájmy Československa, to nebyla ta hnusná StB, která potlačovala lidi, že nemohli cestovat, nemohli studovat, to byla normální StB a já jsem musel vždycky, když jsem potkal cizince, napsat zápis, hlásit zprávy.“ I když StB měla různé správy, kromě III. Správy vojenské kontrarozvědky také XI. Správu kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky nebo XII. Správu kontrarozvědky v Bratislavě, byla jen jedna StB. Pravdou je, že odmítnout spolupráci soudruh nemohl, ale jak moc byl aktivní, záleželo jen na něm.

V armádě se vstup do KSČ odmítal hůře, už proto, že jsou vojáci zvyklí na subordinaci a plnění pokynů, byť nejde o rozkaz. Odmítnutí by však ztížilo nebo znemožnilo služební postup, a tak Petr Pavel také přistoupil na onu tichou dohodu, která se tehdy jaksi považovala za samozřejmou. Jeho kariéra v NATO působí překvapivě jen na první pohled. Voják je povinen sloužit své zemi bez ohledu na to, kdo je zrovna u moci. To ukázal stejně jako bývalí velitelé Luftwaffe a Wehrmachtu, kteří pomáhali po druhé světové válce obnovit Bundeswehr.

Oba prezidentští kandidáti však mají ještě jedno společné – cítí se ukřivděni, když se jim něco vyčítá. Babiš je tím dobře znám, ale i Pavel reagoval podrážděně. A to i když se ozvaly hlasy, že muži v uniformě ve vedení evropských zemí neobjevují. My sice jednoho prezidenta s výložkami měli, Ludvík Svoboda se jím stal za pražského jara v roce 1968, ovšem nevím, zda si zrovna z této části jeho života brát příklad. Výhrady k hlavě státu s vojenskou minulostí komentoval Pavel slovy: „A to všichni říkali, že kampaň bude samý antibabiš.“ Pokud je tak naivní, že si to skutečně myslel, tak mu chybí strategický úsudek, což je u vojáka špatné.

Samozřejmě je jen na voličích, koho si vyberou za prezidenta, zda jím bude stíhaný politik, aktivní člen KSČ, nebo člověk informující StB o cizincích. Kandidatura obou může ukazovat, že šlo o lidi s tak mimořádnými schopnosti, že se prosadí za každého režimu. Současně to ale klade nepříjemnou otázku, jaký smysl měl listopad 1989. Jestli jsme dokázali nabídnutou příležitost dobře využít, nepodlehli jsme maloměšťáckému konzumu, na který sázeli i komunisté, a jak důležitá je morálka.

Reklama

Výběr článků

Načítám