KOMENTÁŘ: Švédské varování – Alex Švamberk

Zisk více než pětiny hlasů v dlouhodobě velmi liberálním Švédsku ukazuje, že tradiční strany nedokázaly splnit potřeby voličů zejména ohledně bezpečnosti. A je smutné, že se voliči museli podobně jako v jiných zemích přiklonit k ultrapravici s pochybnou minulostí.

Malmö, kde bojují soupeřící drogové gangy, spíše připomíná meziválečné Chicago za prohibice než poklidné švédské město. Násilí přitom nepostihuje jen pár okrajových čtvrtí v několika městech obývaných přistěhovalci a jejich potomky, kam je lepší nechodit.

Šéf jednoho z gangů byl 19. srpna zastřelen 15letým školákem ve velkém nákupním středisku Emporia.

O týden později byla kulkami zraněna matka s dítětem v parku ve dříve tichém městě Eskilstuna ležícím západně od Stockholmu. Od ledna bylo ve Švédsku zastřeleno 48 lidí, což je více než za celý loňský rok.

Vládnoucí sociální demokracie sice slíbila, že se soustředí na zlepšení bezpečnosti, a premiérka Magdalena Anderssonová avizovala „národní ofenzivu“ proti násilí, které je hrozbou pro všechny ve Švédsku, mnozí voliči tomu ale nevěřili, protože násilí vzrostlo právě za její vlády a sociální demokraté nechali problém vykvasit.

Hlas proto mnozí voliči dali Švédským demokratům, neboť se domnívají, že nacionalistická strana slibující chránit Švédy (myšleno samozřejmě národnostně) a nastolit právo a pořádek by mohla s gangy spíš zatočit. Vzhledem k minulosti Švédských demokratů mají pocit, že budou postupovat skutečně razantně.

Švédští demokraté vznikli na konci osmdesátých let na ultrapravicové scéně a měli blízko k britské neonacistické Národní frontě.

Od půlky devadesátých let se sice snažili od své minulosti spojené s neonacistickými skinheady a ultrapravicovou scénou distancovat podobně jako francouzská Národní fronta za vedení Marine Le Penové a přiblížit se stranám, jako jsou rakouští Svobodní.

Nové vedení v čele s Jimmiem Akessonem se zbavilo extremistů a ultrapravicovým radikálům zakázalo i účastnit se stranických akcí, ale strana přesto zůstávala dlouho marginální.

Když se za krize v roce 2010 dostala strana poprvé do švédského parlamentu, všichni si od ní zachovávali odstup. To se změnilo až před třemi lety, kdy s nimi začali spolupracovat pravicoví Umírnění.

V tradičně otevřené zemi totiž rostly protiimigrační nálady, Švédsko přijalo za migrační vlny v půlce minulé dekády přes 160 tisíc migrantů, které se nedařilo integrovat.

Mnozí uprchlíci obtížně hledali zaměstnání, protože byla nezaměstnanost okolo osmi procent, skoro dvojnásobná proti Německu, a ve městech vznikala ghetta a rostlo násilí.

V takové situaci slova Švédských demokratů o zavedení pořádku padala na úrodnou půdu. V rétorice sice přitvrdily i jiné strany, ale až následně.

Samozřejmě lze mluvit o populismu, protože ani Švédští demokraté neodstraní problém migrace, jenomže jejich úspěch není dán jen hesly slibujícími jednoduchá řešení. Ta voliče lákají, protože jiné strany žádné řešení nepřinesly.

Nejde tedy o selhání demokracie jako systému, ale selhání tradičních demokratických stran. V tu chvíli nastupují radikálové často s velmi pochybnou minulostí.

V žádném případě nechci srovnávat Švédské demokraty s NSDAP, ale nelze zapomenout, že Hitler se nedostal za krize k moci pučem, ale vítězstvím ve volbách.

Voliči totiž mají pocit, že strany neřeší jejich problémy, odvracejí se od nich a hledají, kdo by jim pomohl řešit problémy, které se jich skutečně aktuálně týkají.

Uvědomit by si to měla vládnoucí pětikoalice, která ztrácí důvěru. Partajní lídři by se měli chytit za nos a pochopit, že strany jsou tu pro lidi a platí heslo Vox populi, vox Dei. Měli by řešit, co lidi trápí, nebo jim to lid dříve či později spočítá.