Článek
Téma je mimořádně složité – na obou stranách jsou civilní oběti, přičemž na té palestinské jich je řádově víc. Jako by to dokazovalo, kdo je tu ten zlý a kdo ten hodný. Také je ale nutné připomenout, že současnou válku rozpoutalo hnutí Hamás, které 7. října 2023 provedlo největší pogrom Židů od holokaustu. Přesto se část českého akademického světa tváří, že právě toto není podstatné. Místo diskuse vidíme emotivní gesta: palestinské vlajky na univerzitách načasované na výročí masakru, výzvy k bojkotu izraelských univerzit, přejímání politických sloganů. Ledacos by se dalo chápat, kdyby tyto akce vycházely z hlubokého porozumění problému. Tak tomu ale není.
Univerzity mají studenty učit kritickému myšlení, práci se zdroji, schopnosti analyzovat složitý problém bez zkratky a emocí. My ale sledujeme mladé lidi, kteří se nechávají vést hněvem a morálním rozhořčením. Nevyhodnocují příčiny ani důsledky, neberou v úvahu historii, sahají jen po zdrojích, které potvrzují jejich předem daný postoj. Takto by se přece neměla psát ani diplomová práce, natož formovat veřejný diskurz.
Není přitom nic špatného na tom zaujmout postoj. Veřejná angažovanost studentů je zdravá a společnost ji potřebuje. Problém nastává, když se akademické prostředí vzdá své základní disciplíny: rozlišovat mezi postojem a pocitem.
Současné protesty přiznaně míří na emocionální složku. Transparenty, slogany i projevy aktivistů jsou postavené na obrazech utrpení. Nejde o argumenty, ale o apely na soucit. A kdokoliv připomene historický nebo politický kontext, je okamžitě označen za bezcitného nebo „propagandistu Izraele“. Tím se diskuse uzavírá dřív než začne. Emoce vítězí nad analýzou – a to právě na místě, které má učit, že rozum není nepřítel empatie, nýbrž její korektiv.
Když významní absolventi uměleckých oborů vyjádřili v otevřeném dopise znechucení nad tím, že se palestinská výzdoba objevila na univerzitách na výročí masakru ze 7. října 2023, začali se aktivisté hájit, že transparenty a vlajky vyvěsili už 6. října k připomenutí symbolického začátku semestru, který se rozbombardované Gazy netýká. Nezlobte se na mě, ale to působí jako školácká „gotcha“ výmluva než věrohodné vysvětlení. Kdyby vlajky vyvěsili 8. října, nikdo by jim nemohl nic vyčítat – naopak by tím potvrdili, že chápou kontext, dokážou udržet odstup, nebagatelizují izraelské oběti a odsuzují útok Hamásu, jak sami ne příliš přesvědčivě proklamují.
Jenže neudělali to. Buď je to ani nenapadlo, což je u studentů špatné, nebo je to napadlo, což je lidsky ještě horší. Protože právě v tom se zrcadlí problém – ztráta citlivosti ke kontextu. O to horší, že se to děje v prostředí, které má učit přemýšlet o významu věcí.
Utrpení obyvatel Gazy je nesmírné. Každý, kdo má srdce, to vidí. Ale v celé té bouři emocí, transparentů a výzev proti Izraeli mi chybí něco zásadního, a je to opět něco, co bych od lidí studujících na vysokých školách, tedy těch chytřejších z nás, logicky očekával. Racionální návrh řešení. Jak zajistit, aby se to už nikdy neopakovalo? Jak pomoci Palestincům k důstojnému životu, pokud v jejich čele zůstane organizace, která je používá jako živé štíty a otevřeně hlásá zničení Izraele?
O tom, co je Hamás a proč bychom měli věřit tomu, co otevřeně říká, si povíme příště. Teď bych ale rád slyšel, jak se dá stavět svobodná, mírová a prosperující palestinská společnost v Pásmu Gazy bez Hamásu. Bez zničení Izraele. Do toho, posloucháme. Ticho. Výkřiky o vině Izraele, jehož armáda se během války v Gaze jistě nevyhnutelně dopustila mnoha odsouzeníhodných činů, nejsou solidarita. Ve chvíli, kdy jsou dva miliony lidí drženy v zajetí totalitní a fanatické ideologie, je to jen emoční únik před realitou. Palestincům to nijak nepomůže.
České univerzity formují nastupující generaci elit České republiky. Tito studenti nejsou jen účastníky aktuálního semestru. Budou jednou hnací silou české vědy, politiky, kultury, zdravotnictví. Pokud se dnes nechají strhnout jednostrannými emocemi a zkratkovitými postoji, bez reflexe historického a geopolitického kontextu, je velmi pravděpodobné, že budoucí lídři země budou stejně jednostranní a krátkozrací.
Když se náš kolega doptával na Masarykově univerzitě v Brně na aktivity tamního docenta v Afghánistánu, odpověď byla, že je nutné navazovat kontakty i v zemích s pochybnými režimy. S tím lze za určitých podmínek souhlasit, jenže mluvčí školy Radim Sajbot k tomu přidal i dovětek, že pedagog má kontakty také v Íránu, Saúdské Arábii a Izraeli. Cituji: „Všechny tři země jsou problematické z hlediska porušování lidských práv, podpory terorismu či páchání genocidy.“ Prosím? Na výrok mluvčího významné vzdělávací instituce jsem se přeptal na ministerstvu zahraničí. „S tímto konkrétním výrokem ministerstvo zahraničních věcí nesouhlasí, nicméně není naším úkolem hodnotit akademickou práci,“ zněla diplomatická odpověď tiskového odboru ministerstva.
Já bych si to hodnotit dovolil. Akademické instituce mají moc i povinnost učit studenty kritickému myšlení, schopnosti analyzovat komplexní problémy a brát v úvahu dlouhodobé dopady svých rozhodnutí. Selhání dnes znamená, že Česko vychová generaci, která se naučila křičet, ale ne rozumět.
