Článek
Letos přitom měla být dobyta poslední dvě velká města na Donbasu Slovjansk a Kramatorsk. Zatím se však bojuje teprve na okraji sousední Kosťantynivky. Bitva o ní ještě nemá být ta konečná vítězná.
Plány na ofenzívu se hroutí. Při ukrajinském postupu v Záporoží bylo osvobozeno bylo nějaký 400 km čtverečních. Není to žádný velký flák území, navíc v jiných částech fronty Rusové malinko postoupili, jenže Ukrajina od konce ledna více území dobyla, než ztratila.
Ukrajinské dronové útoky nabývají na síle a opět citelně zasahují ruskou ropnou infrastrukturu. Poslední útoky jsou vedené na pobaltské přístavy a rafinérie, což Rusku omezuje export ropy a ropných produktů. Peníze z ropy, jejíž cena kvůli válce v Perském zálivu roste, nutně Putin potřebuje pro svou válečnou ekonomiku, která se zadrhává. Prognóza růstu HDP se snižuje pod procento a v lednu se propadlo meziročně o 2,1 procenta.
I v Rusku už zaznívají hlasy, že se nemusí naplnit cíle útoku a Moskva bude donucena k pro ni potupnému kompromisu, když nezíská ani celý Donbas. V říší snů končí plány na proměnu Ukrajiny v ruskou kolonii s proruským loutkovým režimem. Ruský vojenský expert Konstantin Sivkov, který v roce 2014 psal, jak je možné dobýt Kyjev za dva tři dny, nyní mluví o odsouzení k porážce. Dobře si uvědomuje, že v dlouhých opotřebovávacích válkách rozhoduje ekonomická síla země. Rusko začíná být vyčerpané, na frontě se sice potýká jen s Ukrajinci, stojí proti němu ekonomický potenciál Západu, který je větší než ruský i bez zapojení USA.
V dlouhodobém konfliktu nakonec rozhoduje ekonomika, což vedlo k porážce nacistického Německa. I když pro ně pracovala celá zotročená Evropa, na ekonomickou sílu SSSR, Británie a především USA nemělo.
Sivkov horuje pro velkou strategickou ofenzívu, kdy by se Ukrajina, nebo alespoň její velká část vojensky dobyla, uvědomuje si však, že na to není Rusko připraveno. Strategii jedné velké rozhodující bitvy, která silnějšího protivníka donutí k ústupkům, je běžná, ale nemůže vyjít po několika letech urputných bojů. Poznali to Japonci se za druhé světové války, kteří se stále snažili v jedné bitvě zničit celé americké loďstvo. I Němci se snažili v jedné bitvě (ardenské) donutit západní spojence uzavřít separátní mír. Marně.
Slova z Ruska ukazují, jak je dobře, že jsme vytrvali v podpoře Ukrajiny a že je ji nutné dál podporovat a oslyšet hlasy fierlingerovských populistů pošilhávajících po Kremlu nebo na něj přímo napojených.
Je však třeba se vyvarovat chyb, kterých se právě Rusko dopustilo. Předpokládat, že stačí odstranit špičky režimu, je liché. Rusům se to při invazi na Ukrajinu ani nepovedlo, ale Írán ukazuje, že ani systematická likvidace politických a vojenských špiček nemusí vést k rozpadu země nebo k podřízení se zbytku režimu, jak se to povedlo USA ve Venezuele.
Ekonomika USA a arabských zemí Perského zálivu je silnější než íránská, takže v dlouhé ani v kratší válce nemá Írán šanci zvítězit, i kdyby ho výrazněji podporovala Čína, které se však do toho nechce, neboť má své cíle s vyšší prioritou (Rusko na to nemá kapacity, protože je plně vytíženo válkou na Ukrajině). Vojensky porazit Írán není těžké, ovšem podmanit si ho lze jen těžko zvláště pokud by se uchýlil ke guerillovému boji.
Vyhrát v partyzánské válce je takřka nemožné, jak psal i Carl von Clausewitz, když analyzoval neúspěch Napoleonova tažení do Španělska. V případě Íránu jde navíc o vzdálenou zemi. USA navíc při útoku na Írán udělaly chybu, nejen v tom, že nedeklarovaly jasné cíle ale hlavně pominuly veřejnou diplomacii, aby vysvětlily všem, proč je nutné Írán usilující o jaderné zbraně porazit. Bez veřejné podpory se přitom válčit nedá.
Tuto chybu Rusko neudělalo, takže nyní čelí neúprosným pravidlům o tom, že vítězí silnější ekonomika, a to zažil už Sovětský svaz za války studené.
