Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Rusko na hliněných nohou neumí unést neúspěch – Alex Švamberk

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Vzpoura majitele ruské soukromé Wagnerovy armády Jevgenije Prigožina, která obsadila Rostov na Donu a zřejmě i Voroněž a Lipeck, poodhalila situaci v Rusku. Vůbec není jednotné a v tvrdém boji o moc se v něm střetávají jednotlivé mocenské skupiny.

Foto: Novinky

Alex Švamberk

Článek

Prigožinův pokus zbavit se špiček ruských ozbrojených sil nemá velkou šanci na úspěch. Vzpoura se netoleruje nikdy a nikde. Ani v mnohem demokratičtějších režimech, než je despotický ruský.

Mnozí z těch, kteří mají podobné názory na kvalitu ruského velení jako majitel wagnerovců, se obrátili proti němu. Igor Girkin, jenž vedl separatisty na Donbasu, řekl, že by měl být Prigožin postaven před vojenský soud. Proti šéfovi wagnerovců se obrátil i čečenský vůdce Ramzan Kadyrov.

Voluntaristická a avanturistická akce Jevgenije Prigožina ovšem odhaluje ruskou realitu. Za kamennou putinovskou fasádou mezi sebou tvrdě bojují mocenské skupiny a zdá se, že Kreml se jen snaží udržet status quo, aby se těžiště moci nepřechýlilo k některé z nich. Petrifikuje stávající struktury.

Neschopné vedení ruské armády sice mohl Prigožin, jehož žoldnéři prolévali potoky krve na Ukrajině, tak tvrdě kritizovat, až to bylo podezřelé a vyvolávalo to otázky, kdo za ním stojí, žádný výsledek to však nemělo. Nic se neměnilo.

Velitelé operace na Ukrajině se střídali jako na běžícím pásu, ministr obrany Sergej Šojgu navzdory servilnímu chování vůči Putinovi dál působil jako fackovací panák, ovšem post mu zůstal, stejně jako náčelníkovi generálního štábu Valeriji Gerasimovovi.

Oba se přitom dopustili při plánování a vedení operace na Ukrajině značných lapsů, které si vyžádaly mnoho obětí.

Jestli Prigožin – nebo ten, kdo za ním stojí, protože bez nějakého krytí se akce nemohla obejít – mířil jen na generalitu, nebo měl i jiné, ambicióznější cíle, jasné není, ale nelze to vyloučit, i když majitel wagnerovců požadoval setkání jen se Šojguem a Gerasimovem a popíral, že jde o pokus o převrat.

Akce rozhodně nebyla spontánní, byť ji Prigožin zdůvodňoval nepotvrzeným raketovým útokem na týlový tábor wagnerovců, při němž mělo zahynout na 2000 jeho bojovníků.

Rychlost, s jakou obsadili klíčové vojenské pozice v Rostově na Donu, včetně velitelství Jižního vojenského okruhu, i naplánovaný druhý směr útoku na Voroněž, ukazuje, že akce byla pečlivě připravená a zorganizovaná. V kolonách se přepravovaly i tanky.

Nelze přehlédnout, že wagnerovcům v obsazení Rostova na Donu nikdo nebránil a na videu je Prigožin vedle ruského generála Vladimira Alexejeva. Majitel wagnerovců nejen najímá bývalé ruské vojáky, zejména ty z jednotek specnaz, ale má i silné vazby na řadu ruských generálů.

Tvrdší postup zejména ve Voroněžské oblasti přišel až po projevu prezidenta Putina, který vzpouru odsoudil jako ránu do zad ruskému národu, i když majitele Wagnerovy skupiny v projevu ani jednou nejmenoval.

Putina vzpoura oslabila. Trvalo půl dne, než vystoupil, ale hlavně jí nedokázal předejít. To není dobrá vizitka pro tajnou službu FSB.

Přípravu akce takového rozsahu není možné utajit, zvláště když Prigožin neustával v útocích na armádní velení; přesto se ji podařilo zahájit. A prezident mlčel, k událostem se vyjádřil po více něž 12 hodinách, což nijak nepřipomíná agilního vůdce z počátku milénia.

Ne náhodou mluvil Putin v projevu o roce 1917, kdy obrovské ztráty 800 tisíc lidí při Brusilovově ofenzivě vedly k bouřím – a nakonec ke svržení carského režimu a následně k bolševické revoluci.

Revolučními boji rozvrácené Rusko nedokázalo udržet frontu, a nakonec mu nezbylo než uzavřít nevýhodný Brestlitevský mír, kdy ztratilo většinu dnešní Ukrajiny, Estonsko, Lotyško a část Běloruska.

Rusko pořád neumí zvládat vojenské porážky, které vedou k velkým otřesům. Přišly po prohrané dobyvačné Krymské válce, takže car Alexandr I. musel zrušit nevolnictví. Dopady nebyly horší jen proto, že car Mikuláš I., který válku začal, krátce po porážce zemřel.

Porážka v Rusko-japonské válce v roce 1905 přinesla revoluční vlnu spojenou se vzpourou na křižníku Potěmkin. Neúspěch ve vleklé válce v Afghánistánu přispěl k rozpadu SSSR.

I Prigožinův čin ukazuje, že v Rusku panují nerealistická očekávání ohledně výsledků války. Pokud nejsou naplněna, propuká frustrace, která se obrací vůči vedení, což Rusko oslabuje. Z akce wagnerovců mohou nejvíce těžit Ukrajinci, protože Rusko se nutně nyní musí soustředit na vnitřní problémy.

Vzpoura wagnerovců v Rusku končí

Válka na Ukrajině

Reklama

Výběr článků

Načítám