Článek
V otázce politiky uplatňované na Blízkém a Středním východě čelí prezident Obama stále větší kritice, že jeho dosavadní politika selhává. Kritika se ozývá jak ze samotných Spojených států, kde ho dokonce komentátor deníku The New York Post Benny Avni označil za toho, kdo předal „velitelskou hůl do rukou nové jediné supervelmoci, kterou Vladimír Putin ochotně přijal“.
Prezident Obama pronesl řeč plnou příslibů a dovolával se ideálů Spojených národů a demokracie. Za svou řeč sklidil rozsáhlý potlesk. Ovšem nenabídl jinou politiku v Sýrii, Iráku, v boji proti Islámskému státu nebo při stabilizaci Lybie, než uplatňoval doposud. A o té sám prohlásil, že „ji je potřeba přehodnotit“. Opět vyzval ke zničení Islámského státu a odstoupení syrského prezidenta Bašára Asada, který „spáchal zločiny proti vlastnímu lidu a hází barelové bomby na civilisty“. Jak toho však chce docílit jinak než dosud, neřekl.
Oproti němu Vladimir Putin, který vystupuje stále sebevědoměji, žádný velký potlesk nesklidil a bohužel možná ani nechtěl. Místo toho jedním dechem zmínil ideály OSN a zároveň ohlásil vojenskou akci vůči Islámskému státu. Ptát se nikoho nemusí, Bašár Asad je stále prezidentem Sýrie a pozval ho. Vyzval také k vytvoření široké koalice k vytlačení Islámského státu a druhý den se pustil do široké akce. Americkým silám nezbývá než přihlížet, jak jsou operace v Sýrii řízeny z Bagdádu, který ovládá vláda, kterou sami Američané dosadili. Ruská letadla bombardují, syrská armáda s ruskou výzbrojí postupuje a na zemi ji podporují jednotky Íránu a podle posledních informací také bojovníci libanonského Hizballáhu. A americké síly přihlížejí.
Velmoci se zkrátka perou a bojují o strategický vliv. Čím dál více se skutečně zdá, že strategickou iniciativu přebírá právě Rusko. To si nic nedělá ani z ukrajinské krize, sankce nesankce, pokračuje dále. Je zřejmé, že Spojené státy vymyslí novou strategii, jak zvýšit svůj vliv. Obama prohrává bitvu, ale ne celou válku o vliv.
Říká se, že když se dva perou, třetí se se směje. Třetím a nejbližším je Evropská unie. Ta se ale nesměje, naopak. Prohrává nejvíce. Potvrzuje, že je ekonomický gigant a politický trpaslík. Její jednotlivé státy by nedokázaly úspěšně konkurovat v globální politice na poli ekonomickém, proto se v této oblasti sjednotily. Stejně tak nedokážou samy účinně hrát svou roli na poli mezinárodní politiky. Projektem sjednocení byla Evropě dána do vínku šance dosáhnout bývalé pozice, kterou ztratila ve prospěch Ruska a USA po dvou zničujících světových válkách. Musí dokončit integraci politickou a vojenskou, aby mohla mít slovo, které je bráno vážně. Bez ní jí nezbývá než platit a nést následky zápasu dvou velkých hráčů.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.