Článek
Ústavní soud přišel s předběžným opatřením skutečně nezvykle rychle. Pro soudce ale nebyla kauza neznámá vzhledem k tomu, jak dlouho eskalovala a jaká se jí věnovala pozornost. Hrad navíc opakovaně upozorňoval, že pokud vláda bude bránit cestě prezidenta na summit NATO, podá ústavní žalobu, takže o sporu určitě soudci přemýšleli.
V případě, že by předběžné rozhodnutí nevydali, a pak dospěli k verdiktu, že prezident má v kompetenci na podobné akce jezdit, čelil by Ústavní soud kritice, že nezajistil, aby prezident do Ankary jel. Prostě jednal pragmaticky. V odůvodnění taky stojí, že předběžné opatření nepředjímá výsledný verdikt, takže se Macinka i další čílili zbytečně, i když aktuální prohra to pro ně je.
Obě strany, tedy vláda i prezident si chtějí vykolíkovat svůj prostor, určit, na co má prezident právo, a na co už ne. Začalo tím, že prezident odmítl jmenovat ministrem zahraničí Filipa Turka, což Motoristé nezvládli, i když Pavel nebyl první hlavou státu, která takto postupovala. Docela pochopitelně ho nejmenoval kvůli jeho sporným výrokům na sociálních sítích ani ministrem životního prostředí, neboť rasistické výroky byly za hranou a zahraniční partneři by je těžko brali jen jako jakýsi vtipný kolorit.
Motoristé na místě ve vládě pro svého hranatého maskota trvali, ale malicherné byly obě strany. Ukázala to bublina s SMS zprávami, které Petr Macinka poslal prezidentovu poradci. Jejich obsah byl za hranou, ale obracet se kvůli nim na policii, že jde o vydírání…
Podání kompetenční žaloby na poslední chvíli taky nebylo šťastné. Měl to udělat dřív. Možná doufal, že vláda ustoupí, ale neustoupila, a tak se jeho jméno dopisuje na seznamy na poslední chvíli, což nám nedělá dobrou vizitku.
Velkorysost chybí oběma stranám, ale to je jen jedna - osobní - strana konfliktu. Kruciální otázkou je, jaká je role prezidenta, kdy má být automatem na podpis, a kdy skutečně rozhoduje. Pavel, ale i někteří jeho předchůdci se chovali, jako bychom žili v poloprezidentské zemi, a ne v parlamentní demokracii, kde má zákonodárnou moc parlament a výkonnou vláda.
Problémem je, že přechod k přímé volbě dal hlavě státu navenek větší váhu, než když byl volen oběma komorami parlamentu. Od té doby vznikají podobné spory o kompetence. Už Miloš Zeman si chtěl usurpovat větší moc. Ale hlavu si postavil i parlamentem zvolený Václav Klaus, když odmítl v roce 2005 jmenovat soudci 32 z 55 navržených justičních čekatelů.
Ke sporům přispívá, že prezidenti měli v historii Československa opakovaně větší váhu, než by jim příslušela podle Ústavy. Platilo to už v případě Tomáše Garrigue Masaryka, jemuž se mnohdy dostávalo poct typických spíše pro korunované hlavy. Přispělo k tomu také to, že za socialismu opakovaně vykonával úřad prezidenta i generální tajemník komunistické strany, což byl nejmocnější muž.
Zpřesnit hranice pravomocí je při zachování přímé volby prezidenta potřeba. Slova o ústavním puči a o tom, že Ústavní soud je vazalem prezidenta, ovšem vyvolávají podezření, jestli kabinetu nevadí třetí pilíř demokracie - nezávislá soudní moc, kterou se pokoušeli likvidovat Viktor Orbán a hlavně polská strana Právo a spravedlnost. Tady je skutečně co vysvětlovat.
Bez ohledu na domácí spory o pravomoci je dobře, že do Turecka pojede prezident. Červencový summit NATO bude přelomový , USA na něm oznámí, jak moc omezí své vojenské angažmá v Evropě a evropským spojencům budou mýt hlavu, že nepodpořili americko-izraelské útoky na Írán.
Obhajovat, že jsme dosud nedali na obranu dvě procenta HDP a rovnou avizovat, že je nedáme ani letos, když další evropské země vojenské rozpočty navyšují reálně, bude nemožné. Dostaneme kartáč. Nic na tom nezmění ani červená čepice na hlavě premiéra, ani proklamativní prohlášení, že jsou Macinka a Babiš trumpisté, takže americký prezident uznale pokývá hlavou a řekne: rozumím vám a beru to. I za přítomnosti Pavla nám budou číst levity, ale Pavel má v NATO větší váhu a ví lépe, jak to tam chodí. Jde o to, aby všichni nyní spolupracovali, chovali se jako politici a překousli nepřekonatelné animozity.