Článek
Výše zmíněné (černobílé) charakteristiky těch lepších z nás pak často platí jen do momentu, dokud nediskutují s někým, kdo má jiný, nedej bože opačný názor. Pak se začnou projevovat poněkud jinak. Popisoval jsem to parafrází citátu, který se připisuje Voltaireovi – Budu bojovat až do roztrhání těla za to, abys mohl říkat své názory, pokud se ovšem nebudou lišit od těch mých.
Psal jsem o tom, že nálepkování a diskvalifikace nositelů odlišných názorů se rozmáhá, už otevřeně se zamezuje diskusi, byť se to zatím nejmenuje cenzura, a že dnes se zcela seriózně zabýváme věcmi, které by byly před několika lety nemyslitelné. To, co by bylo ještě nedávno bráno jako z říše sci-fi či vnímáno jako nějaká marginálie, úlet, se dnes stává standardem, kde se naopak určitá část (té lepší) společnosti diví, že si ještě dnes někdo dovolí ten luxus se tomu vůbec divit a polemizovat. Tomuto postupnému šíření původně neakceptovatelné myšlenky se říká Overtonovo okno (Joseph Overton, sociolog) – určité věci, vezměme třeba dnes tak rozšířenou politickou korektnost, se pohybují na trajektorii od naprostého odmítání, po vášnivou a nekritickou obhajobu. Tyto fáze dělí Overton na: nemyslitelné (o věci se vůbec nejedná) – radikální (věc je vnímaná na okraji společnosti) – citlivé (začíná se o tom opatrně diskutovat) – akceptovatelné (věc se stává standardní součástí společenského diskursu) – populární (věc je podporovaná hlavním proudem a naopak jsou napadáni kritici a lidé s jiným názorem) – politické (do věci se vkládají politici a mění zákony). Tento vývoj je natolik názorný a zřetelný, že jej není potřeba hlouběji vysvětlovat.
Zvláštní dynamiku v této věci pak najdeme paradoxně na vysokých školách, tedy v prostředí, které je postaveno na diskusi, kritickém myšlení, svobodě projevu. Pavel Matocha nedávno zveřejnil zajímavý komentář: „Progresivisté na západních univerzitách potlačují jiné názory.“ V něm názorně, konkrétně a detailně popsal to, o čem už nějakou dobu píšu, ovšem s tím rozdílem, že netolerantní k jinému světonázoru, postoji, jsou studenti, případně vyučující na těch nejprestižnějších univerzitách. Veřejná diskuse, polemika, kritické myšlení, různorodost názorů, výměna argumentů, respekt k jinakosti? Zapomeňte, přitom si sami říkají liberálové. Tady už končí veškerá legrace.
Začíná to rušením přednášek uznávaných profesorů, přes odvolávání z univerzitních funkcí, pokračuje to demonstracemi, blokováním a končí dokonce násilnými akcemi (např. demonstrace proti vystoupení komentátora Milo Yiannopoulose na Kalifornské univerzitě). Například profesor psychologie Jordan Bernt Peterson začal mít velké problémy v momentě, kdy si dovolil kritizovat politickou korektnost a kanadský zákon o politicky korektním jazyku (C-16). Neuvěřitelný je případ Ronalda Sullivana, kterému nebyl prodloužen mandát děkana Winthropovy koleje Harvardovy univerzity (prakticky byl vyhozen), a to především na nátlak studentů jen za to, že si „dovolil“ být obhájcem Harveyho Weinsteina, filmového producenta obviněného z několika sexuálních deliktů. V tomto kontextu mluvili studenti o toxickém klimatu na škole. Studenti právnické fakulty neuznávají to nejzákladnější pravidlo právního státu – právo na spravedlivý soud a právo na obhajobu. Soud v případech šířených v rámci kampaně MeToo už byl přece vyřčen, není důvod čekat na klasické soudní rozhodnutí.
A fakt, že z některých univerzit mizí busty velkých myslitelů, vědců a uznávaných odborníků, protože údajně působí jako „nadvláda bílých mužů s vousy“, je takovou vizuální třešničkou na univerzitním dortu.
Heiko Maas
Maas je německý politik za Sociálnědemokratickou stranu Německa (SPD), od března 2018 je spolkovým ministrem zahraničí ve čtvrté vládě kancléřky Angely Merkelové.
Vystudoval práva na Sárské univerzitě. V roce 1996 byl zvolen do sárského parlamentu. V letech 1998 až 1999 v něm vykonával funkci ministra životního prostředí, energetiky a dopravy.
V roce 2009 vedl SPD do celostátních voleb. Strana pod ním ale dosáhla nejhoršího výsledku v historii, když ji volilo 24,5 procenta lidí. Za SPD v letech 2010 a 2012 kandidoval také na post německého prezidenta.
Po federálních volbách v roce 2013 se SPD dohodla na koalici s CDU/CSU. V prosinci téhož roku se Maas stal v kabinetu kancléřky Angely Merkelové ministrem spravedlnosti a ochrany spotřebitele, kterým byl až do loňského března, kdy se stal ministrem zahraničních věcí. Zároveň opustil své místo v sárském parlamentu.
Paušalizace, že netolerantní jsou lidé s nižším vzděláním a z malých měst, dostává velké trhliny. Jak se ukazuje, míru respektu, tolerance a svobody máme v sobě nastavenou individuálně bez ohledu na vzdělání. Někdy to může být nečekaně zcela naopak.