Článek
Obviněni byli oba poprvé spolu s dalšími v roce 2015. Vydání Babiše (a Jaroslava Faltýnka) k trestnímu stíhání schválili poslanci v roce 2017, což se po dalších volbách muselo zopakovat. Trestní stíhání všech obviněných v roce 2019 zastavil státní zástupce Jaroslav Šaroch. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman ale ještě na konci téhož roku označil zastavení stíhání za předčasné.
V květnu 2021 policie navrhla obžalovat Andreje Babiše a Janu Nagyovou opět. Mezitím byl Babiš znovu zvolen poslancem a Sněmovna musela opět rozhodnout o jeho vydání, což se stalo. Hlavní líčení s oběma začalo v září 2022. V lednu 2023 soudce Jan Šott Babiše zprostil obžaloby, v září 2023 pražský vrchní soud rozsudek zrušil a případ vrátil zpět k projednání. Loni městský soud opět Babiše a Nagyovou osvobodil, proti čemuž se Šaroch opět odvolal.
I když je všechno v duchu zákona, stále více to připomíná frašku, kde se vše neustále opakuje. Vzhledem k tomu, že jde o činné politiky, má případ zvláštní svéráz, jimiž jsou neustálá hlasování parlamentu (ať už toho našeho, nebo v případě Nagyové toho evropského) o vydání obviněných ke stíhání. Kolorit je tak svérázný, že by se časem mohlo souzení Babiše kvůli dotaci na Čapí hnízdo zařadit na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO, nejlépe spolu s neustálými aférami okolo zmanipulovaných fotbalových mačů. Babiš si nikdy neopomene stěžovat, že se o Čapím hnízdě vždy rozhoduje před nějakými volbami. V tom má pravdu, ale po deseti letech to už nic neznamená, možná by naopak měl být rád, že se takto zadarmo dostane do centra pozornosti. Vzhledem k tomu, kolik se koná různých voleb – kromě parlamentních a senátních tu máme ještě komunální a prezidentské i evropské –, jak dlouhá jsou soudní řízení, je těžké se trefit do doby, kdy se zrovna žádné neblíží.
Nelze však případ odmáznout s tím, že o nic nejde, když padesátimilionovou dotaci na Čapí hnízdo společnost Imoba z koncernu Agrofert už v roce 2018 vrátila a podobně zřejmě postupovaly i jiné subjekty.
Musí se jasně stanovit, co lze a co nelze. Mělo se jasně stanovit, jestli je možné, aby o dotaci pro malé a střední firmy mohly žádat podniky, které byly ještě krátce před podáním žádosti součástí nějakého velkého koncernu. Kdyby to platilo, žádná kauza Čapí hnízdo by nebyla. Nemuselo by se řešit, jestli šlo o účelové vyvedení podniku, nebo ne. Za účelové se považuje vyvedení podniku z koncernu, pokud se pak počítá s jeho zpětným zařazením do koncernu. To ale je takřka neprokazatelné. Že byl podnik úmyslně vyveden za účelem získání dotace, je nesporné, ale jestli šlo o porušení zákona, protože se Čapí hnízdo později opět stalo součástí Agrofertu, je složité, nevíme, jestli se s tímto počítalo od počátku. To je důvod, proč se vše vleče a padají neustálá odvolání.
Druhá věc je, že policie musí pro takové kauzy zajistit opravdu jasné důkazy, aby se dalo rozhodnout, jestli se zahájí trestní stíhání, nebo ne, což není jen otázka tohoto případu. Policisté a soudci se také nesmějí bát nebo podléhat politickým tlakům a politici a lobbisté musejí dostat jasné mantinely.
Vše je bohužel dědictví divokých devadesátek, kdy privatizace probíhala dříve, než byl stanoven jasný právní rámec, aby se co nejrychleji vybudoval kapitalismus. Doby, kdy Václav Klaus řekl, že o peníze jde vždy až v první řadě a žádné špinavé peníze neexistují. Zákony se pak šily tak, aby velké ryby mohly co nejsnáze podnikat, a každý šel až na jejich hranu. Pak se nelze divit vyvedení budoucí farmy Čapí hnízdo z Agrofertu, protože podobně postupovali všichni. Nemůžeme se ani divit pocitu ukřivděnosti Andreje Babiše, i když to není důsledek toho, že jsou všichni proti Babišovi. Jemu se to stalo, protože ve vysoké politické funkci byl více na očích a reprezentoval nebezpečný trend oligarchizace politiky, kdy oligarchové už nepodporují názorově blízké politické strany, ale do politiky přímo vstupují.
Hlavní otázkou je, jestli chceme být skanzenem divokého kapitalismu, nebo ho jen zařadíme na seznam nehmotného kulturního dědictví, protože už jsou jeho praktiky na vymření, a my bychom jen neměli zapomínat, co bylo všechno možné, aby se to neopakovalo.