Článek
Carney skutečně neprosazoval s Havlem spojované ideje, ale šel v duchu Havlovy snahy demaskovat realitu. Jeho esej Moc bezmocných, kde popisuje, jak zelináři dávají do výlohy propagandistická hesla, jimž nevěří.
Carney vyzdvihl, že i my se zaštiťujeme hesly principy mezinárodního práva, které tak úplně neplatí, u různých subjektů se vymáhá s různou silou. Silní si mohou zajišťovat výjimky z něj a obchodní pravidla se prosazují nerovnoměrně.
Havel psal, že systém padne, až lidé přestanou předstírat, že systém funguje a nebudou dávat do poloprázdných výloh prázdná hesla. A právě to se děje. Carney nezačal citací Havla ale Thúkydidovými slovy. Autor Dějin peloponéské války upozorňoval, že v jeho době mizí řád postavený na pravidlech a mocní si mohou dělat, co se jim zlíbí, a chudí musejí trpět,
Carneyovou snahou bylo si přestat lhát do kapsy a přijmout, že stará pravidla přestávají platit i v omezené míře a jednat podle toho. Otevřeně řekl, že návrat zpět není možný, což říkají i nejrůznější ruští představitelé. Král je nahý a nemá cenu předstírat, že jeho nové šaty jsou krásné. Poválečné uspořádání padlo.
I když kanadský premiér řekl, že v nové situaci je nutné se orientovat na více stran, nehoroval pro „naivní multilateralismus“. Snažil se navrhnout, jak čelit hrozbám v době, kdy si velmoci zase mají silou prosazovat své nároky a dělit si svět.
Klíčem je podle něj spolupráce středně velkých zemí, které musejí jednat společně, protože pokud nebudou u stolu, budou na stole. Jako menu. A musejí si svou pozici vyboxovat, protože silné země mají takovou tržní a vojenskou sílu, že si mohou dovolit diktovat. Varoval, aby se středně velké země nepokoušely jednat samostatně s mocnými, protože to budou vždy jednat z pozice slabšího a pak přijmou, co je nabízené, a soupeří mezi sebou, místo aby se stavěli tlaku společně. „To není suverenita, to je předstírání suverenity při přijetí podřízenosti.“
Střední země si proto musejí uvědomit realitu a společně prosazovat své zájmy i společné hodnoty. Ve své otevřenosti v popisu reality Carneyho projev připomíná slavný Churchillův projev z Fultonu o železné oponě. V něčem může působit naivně jako kdysi hnutí nezúčastněných, protože mnohým připadá výhodnější se domluvit s mocnostmi za nevýhodných podmínek, když budou o něco výhodnější než ty, které má soused, jemuž už pověstná koza chcípla, zatímco ta naše se ještě jakž-takž drží na nohou. Jiné cesty ovšem není a čím dříve se ti středně velcí spojí, tím větší mají šanci, že nebudou obětí nového dělení světa na sféry vlivu.
