Článek
Změní na tom něco v pátek zveřejněné věty, které zaznamenal jeho syn Jan v době jeho těžké nemoci, když se sám domníval, že jeho život je u konce?
Svou fragmentárností, obsahem i použitím angličtiny se zveřejněná slova podobají těm, která u Masarykova lože zachytila 27. srpna 1934 jeho dcera Alice a byla publikována již v polovině 90. let minulého století v posmrtně vydaném deníku Masarykovy archivářky Anny Gašparíkové-Horákové (1896–1987). „Možná zemřu – vůbec se nebojím… Jendovi a Benešovi můžete naprosto věřit… Je mi velmi špatně, Elisko, to víš – možná je to smrt… Mým přáním je, aby mým nástupcem byl Beneš.“
V nově zveřejněných fragmentech by mohlo zarazit Masarykovo označení slovenského politika Andreje Hlinky (1864–1938) za hlupáka. To ale úplně zapadá do napjatého vztahu, který mezi oběma muži panoval. Již v roce 1929 napsal TGM Hlinkovi dopis, kde ho slovensky podrobil dost zdrcující kritice: „Váš podráždený a zlobný postup proti odporcom (zväčša domnelým) často mi vnucuje myšlienku, že nemáte srdca, že miesto neho máte druhú pečeň (játra) – taký ste zlostný a rozčúlený.“ V září 1934 – tedy pravděpodobně jen měsíc poté, co Jan Masaryk zachytil nově zveřejněná slova svého otce – poslal prezident Hlinkovi k 70. narozeninám blahopřejný telegram, v němž z předlohy vyškrtal všechny srdečnější pasáže.
Masaryk si dobových politiků vážil málo, s výjimkou Edvarda Beneše a Antonína Švehly, a v soukromí je častoval drsnými výrazy. A to i takové, kteří mu byli politicky i osobně bezmezně oddáni. Například o vydavateli Lidových novin Jaroslavu Stránském, pozdějším ministru školství a spravedlnosti, řekl, že je „vrtané dřevo“ a „trouba“.
Zakladateli státu, jenž si myslel, že umírá, se hlavou honily myšlenky, které ho tížily. Nepřekvapivě to byl česko-německý poměr („Měli by s námi zůstat. Dejte jim, co si zaslouží, ale ne více.“), který se začal po nástupu nacistů k moci v sousedním Německu vyostřovat. V osobě Andreje Hlinky pak také poměr česko-slovenský. A také problém, s nímž bojoval celý život: „Jestliže lidé jsou nevzdělaní a hloupí, nemůžete toho moc udělat. Lidé jsou rádi hloupí, ale nedělejte jim to jednoduché. Hádejte se a hádejte se s nimi.“
Zatímco česko-německý i česko-slovenský vztah jsou již vyřešené, boj s hloupostí je dnes aktuálnější než kdy jindy. Je ale otázka, zda masarykovská „práce drobná“ může porazit síly, které v současné době z hlouposti lidí těží. Ale měli bychom se o to pokusit, protože jinak nastane to, co se od Masarykovy smrti stalo už několikrát: představy hloupých o světě zvítězily – naštěstí vždy jen dočasně.