Článek
Jak dojde na konflikty na Ukrajině a na Izrael a někdo se vyjádří, že strategie zvolená na Ukrajině selhala a počet obětí v Gaze je příliš vysoký, je okamžitě ocejchován jako dezolát v duchu hesla prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda „kdo nejde s námi, jde proti nám“. To však společnost nejen rozděluje, ale i oslabuje.
Dokola poslouchat námitky, že by se s Ruskem mělo jednat a počet obětí v Pásmu Gazy je nepřiměřené, je otravné. Putina nejde nechat vyhrát, protože útok na Ukrajinu ukázal, že chce silou rozšířit území Ruské federace.
Stejně tak je nutné rozdrtit Hamás, protože si v ničem nezadá s Islámským státem a představuje trvalou hrozbu. Píšu to opakovaně, protože jinou možnost nevidím. Když se umožnilo Putinovi odtrhnout od Gruzie odtrhnout Jižní Osetii a Abcházii, odtrhl od Ukrajiny i Krym.
A když mu prošlo i to, tak před dvěma lety zahájil rozsáhlou invazi na Ukrajinu. Hamás, který dosud nepropustil všechna unesená rukojmí a nepouští k nim ani zástupce Červeného kříže, se netají snahou zničit Stát Izrael. Po dobrém ani jeden neustoupí, takže se musí sáhnout k použití zbraní.
Pro mnohé jsem válečný štváč, ne-li ještě něco horšího, ale to neznamená, že bych si nepřál mír. Jen v tuto chvíli nevidím možnost, jak ho dosáhnout, pominu-li kapitulaci před zlem.
Hamás nepropustí rukojmí, protože pro něj představují trumf, natož aby se odzbrojil. Ani Putin se nestáhne nejen na hranice z roku 1991, ale ani na linii z 24. února 2022. Dobytých území se dobrovolně nevzdá.
To však neznamená, že všichni kritici války jsou milovníci Ruska, obdivovatelé Putina a obhájci Hamásu, i když je jich mezi nimi hodně. Mnohým se pouze nelíbí uplatňovaná strategie, která přináší mnoho obětí ať už na ruské a ukrajinské straně, či v Pásmu Gazy.
Občas jsou jejich námitky plně oprávněné, loňská ukrajinská protiofenziva neuspěla, protože se dlouho odkládala a Západ nedodal všechny potřebné zbraně pro protiútok. Ten nemůže uspět bez vzdušné převahy a dostatečného množství obrněné techniky. Ta se Ukrajině posílala se zpožděním po pouhých desítkách kusů, což úspěch nepřineslo.
Úspěšné osvobození Charkovské oblasti vedlo k iluzi, že Rusko je kolos na hliněných nohou a dá se snadno porazit. Není, což ale neznamená, že máme sklapnout podpatky a sklonit se před Putinem.
Námitky odpůrců stávajícího postupu nelze šmahem odmítat a je potřeba s nimi diskutovat, vysvětlit jim, že Rusko o příměří rozhodně nyní nestojí a žádná šance na lepší mír se nepromeškala.
Současně je potřeba upozorňovat, že příměří na stávající linii fronty znamená, že se pod ruskou okupací ocitnou miliony lidí a další miliony se nebudou moci vrátit do svých domovů.
Rusko totiž tato území nejen okupuje, ale taky je anektovalo a udělalo z nich součást Ruské federace a tlačí obyvatele na přijetí ruského občanství. Nejde přitom zapomínat, že mnozí ruskojazyční Ukrajinci sice chtějí dál mluvit rusky, ale netouží se stát ruskými občany.
Šmahem nelze ani odmítat obavy Ruska z rozšiřování NATO, protože s těmi obavami Moskva mazaně operuje. Hloupé nálepkování kritiků stávajícího postupu je jen zahání do hejna zastánců Ruska, které je rádo přijme, neboť každý další hlas kritizující Západ je Rusku dobrý.
Prezident Petr Pavel má pravdu, když říká, že se tu nebojuje s dezinformacemi, které je potřeba vyvracet. Tou poslední je opakované tvrzení, že mír mohl být dosažen dávno na základě jednání v Istanbulu, Ukrajina mohla existovat v hranicích z počátku února 2022, jenomže vše zmařil britský premiér.
Žádný důkaz pro to neexistuje, Rusko v té době okupovalo větší část Ukrajiny než nyní, a ještě před invazí uznalo samostatnost samozvaných Luhanské a Doněcké lidové republiky na území celých oblastí, tedy i s dosud neokupovanými částmi.
Loňský pokus s nimi bojovat byl ale tak hloupý a páchnoucí cenzurou, že byl naštěstí rychle opuštěn. Tweety ministerstva zahraničí Prokremelské pohádky jsou jen kapkou na poušti, která nic nezmění. Není potřeba přesvědčovat přesvědčené, ale získávat váhající.
Ono však nejde jen o boj s dezinformacemi, problém je hlubší. Rusko má komplexní ideologii ruského světa, který je ohrožován dekadentním a po světovládě toužícím Západem. S tou se mu snadno lákají zklamané opuštěné ovečky, když nám širší koncept chybí.
Zdůrazňujeme, že jsme demokracií obhajující lidská práva na celém světě, což ale vede především k peskování vlastních spojenců, jací by měli být. Řeší se problémy, které se nedotýkají většiny společnosti na rozdíl od inflace a vysokých cen energií a potravin.
Nebere se ohled na skutečný přínos toho kterého kroku „zelené politiky“ a jeho dopadu na občany, což vše vede k masovým protestům.
Chybí jakákoli diskuse o prioritách, o směřování společnosti, zatímco Rusko nabízí vizi, sice falešnou a zcestnou, ale pochopitelnou.
Všechny vnitřní spory, kdy se demokracie mění v bezbřehou anarchii a bují nenávist, Západ oslabují a nahrávají Rusku.
To však chce více než jen boj s dezinformacemi. Společnost musí mít cíl, základní ideu, za nímž většina stojí, jinak se rozpadne. A chceme-li dál podporovat Ukrajinu ve válce, je pro to nutné mít podporou občanů.